Pořad Já, ošetřovatelka z cyklu ostravského studia České televize Infiltrace, zapůsobil nejen na laickou, ale i na odbornou veřejnost jako bomba. Jak je vůbec možné, že v ústavu sociální péče pro mentálně postižené muže panují v 21. století tak nelidské poměry?

V ústavu ve Svatém Janu u Sedlčan rozmělňují klientům stravu, i když mají zuby a mohou žvýkat, do odporné kaše - ovšem v zájmu jejich rychlejšího krmení. Je málo personálu, chovanci by jedli příliš dlouho. Film ukázal, že muži nemají odpovídající lékařskou péči. V jedné vodě ve vaně se jich postupně koupalo vždy několik. To ale bylo výjimečné, tvrdil na pondělní besedě týdeníku Respekt Josef Vacek, radní Středočeského kraje, zřizovatele onoho ústavu. Pracovnici, která muže takto koupala, nepravdivě se vymlouvajíc na nedostatek vody, už propustili.

Beseda, jíž se zúčastnili lidé z praxe, z ministerstva práce a sociálních věcí i ti, kteří práva postižených hájí, ukázala na hroznou zanedbanost situace v ústavech pro postižené a v psychiatrických léčebnách. Všichni, i zástupci zřizovatele a ministerstva, to uznávají.

Z debaty o síťových lůžkách se přešlo k podstatě - tradičním paternalistickým postojům a k právu. Život v zařízeních neupravuje dosud žádný zákon, i když lidská práva mohou být omezena jen zákonem a jen tehdy, je-li to nutné k zajištění práv druhých, veřejného pořádku, veřejného zdraví atd.

Postižení, kteří by mohli využívat neústavních služeb, nabízených už dnes četnými nestátními neziskovými organizacemi, tedy především služeb rodiny, stacionářů, chráněného bydlení atd., čekají už léta na nový zákon o sociálních službách. Přes různé názory na podobu zákona, který je už napsán, je trend jasný - zredukovat ústavy na nezbytné minimum, dát zelenou alternativě, životu mimo ústavy. Právní, materiální a obecně lidské problémy zdravotně postižených v ústavech sociální péči či v léčebnách i mimo tato zařízení bývají stejné jako u dětí v různých typech zařízení a ústavů a u seniorů v domovech důchodců. Podobné mají i vězni - ve vazbě, věznicích, v zařízeních pro cizince a vojáky ve vojenských vězeních.

Odklon od tradičního zavírání za vysokými zdmi, daný novým pohledem na práva člověka, přinesla u nás až listopadová revoluce. Po ní se poprvé objevilo na veřejnosti více vozíčkářů. Už léta používají na ulicích spolu s nevidomými aspoň některé přechody a prostředky veřejné dopravy. Oni, jejich rodiny a ochránci jejich práv byli první, kdo společnosti představili nový pohled na život, a ta to přijala. Je proto znepokojující, že jejich problém - mimoústavní poskytování sociálních služeb - není stále zákonem vyřešen.

Od konce roku 1989 se hledaly cesty k humanizaci vězeňství, teprve se zpožděním začala česká společnost prosazovat alternativy, které se jinde osvědčily. Zde je značný pokrok - ve srovnání se zdravotně postiženými a dětmi v ústavech. Ukládáním alternativních trestů, narovnáními a sociální prací s potrestanými na svobodě se snížil koncem 90. let počet vězňů o čtvrtinu. Vězeňství má ale tu výhodu, že podmínky vždy upravoval zákon a věznice byly, od roku 1990, pod několikerou kontrolou, včetně evropské a mezinárodní.

Proto připravovaný vládní návrh změny zákona o veřejném ochránci práv, jemuž má zákon uložit systematicky a preventivně kontrolovat zařízení, kde žijí lidé za zamčenými dveřmi nebo lidé bezmocní - od vězňů a vyhošťované cizince, přes zdravotně postižené a seniory až po děti a kojence - bude důležitým nástrojem ochrany práv osob držených nebo dobrovolně pobývajících v těchto zařízeních.

Kontrola musí být vždy několikerá. Nejlepší bývá veřejná, zvláště je-li spojena se zveřejněním nálezu. Zkušenosti z některých západních zemí (Nizozemsko, Rakousko) ukazují, že televize přinášející filmový záznam nelidských poměrů je snad prostředkem k nápravě nejúčinnějším, účinnějším než tištěná média.