Herečka a poslankyně Táňa Fischerová zná problematiku integrace mentálně postižených nejen díky adventním koncertům. Mentálně postižený je totiž i její dnes už dospělý syn.

LN: Jaké bylo ve vašem případě rozhodování, zda poslat své dítě do ústavu, anebo si ho ponechat doma?

V době minulého režimu se o rozhodování nedalo mluvit - nebylo na výběr. V synových sedmi letech skončila možnost docházky do malešické školky. A potom nic - jenom ústav. Po zvážení všech pro a proti jsem syna dala do ústavu Horní Poustevna, který měl skvělého ředitele a začal sám sebe transformovat v moderní zařízení. Domů si syna beru na pět měsíců v roce a i tak se nám oběma po sobě stýská a bude stýskat. Rozhodování tenkrát bylo nesmírně těžké a trvalo mnoho měsíců, než jsem je strávila.

LN: Jak během oněch pěti měsíců vypadá váš běžný život? Jaká musí být podpora okolí, aby něco takového šlo zvládnout?

Tu dobu, kdy mám syna doma, zvládám jen s pomocí otce. Je mu ale třiaosmdesát a fyzicky už také není úplně fit. Naštěstí v létě nepracuji a pokud mám zasedání sněmovny, pomáhá mi přítelkyně. Zkrátka kradu čas, jak se dá. A pomáhá i můj syn. Už není malý a ví, že i on musí někdy zabrat.

LN: V čem by měla spočívat pomoc společnosti, pokud odmyslíme zkvalitňování ústavů?

Jedna věc je pomoc společnosti, druhá zákony. Společnost už nějaký krok od roku 1989 udělala. Určitě se změnil pohled na lidi s postižením, už existují i děti, které chodí do běžných škol. Ale zdaleka to nejsou všechny, které by to potřebovaly. Nejsou například peníze na asistenty, kteří by jim ve školách pomáhali. Stále je preferována ústavní péče před službami, které by mohly rodiny objednat ve svém prostředí. Tady se dotýkáme toho toužebně očekávaného zákona o sociální pomoci. Peníze by měly jít k občanovi, který si sám vybere a zaplatí tu službu, kterou potřebuje. Ústavní péče je dražší a zbavuje děti i dospělé domova. Zkvalitňování sociálních ústavů by mělo být doplňkem, nikoli základem. Ústavy by se měly transformovat na malá zařízení agenturního a rodinného typu.

LN: Peníze přímo postiženým či jejich rodinám je krásná myšlenka, existuje ale riziko zneužití.

To jistě, ale existují i způsoby, jak ho minimalizovat. Lidem by nešly do rukou přímo peníze, ale poukázky na služby. Klient si vybere to, co potřebuje a zaplatí poukazem. Navíc mě mrzí, že u nás je všechno nastaveno proti těm neslušným, kteří zneužívají systém. Odnášejí to pak všichni ti slušní. A těch není málo.

LN: Pomáhá v rodinách s postiženým členem širší rodinná soudržnost? Má vícegenerační rodina lepší šanci postarat se o své slabé či nemohoucí členy?

Generace, které žily před námi, rodinnou soudržnost dobře znaly. Byla výhodná pro všechny. Staří šli na vejminek, starali se o děti, a mladí pracovali. Fungovalo to po staletí a mohlo by i dnes. Vícegenerační soužití učí toleranci a vzájemná výpomoc je často nezbytná. Já sama jsem byla šťastná, že jsme se všichni, celá naše rodina, mohli starat o těžce nemocnou maminku, než zemřela. Byl to krásný čas, kdy jsme byli s ní, přestože smutný.

LN: Co je podle vás integrace postižených? Když jsou schopni žít samostatně ve svém bytě? Když získají vzdělání přiměřené jejich možnostem? Když mohou pracovat?

Integrace je opakem segregace. Je to život s ostatními. Patříme dohromady a jedině tak tvoříme skutečný celek. Každý člověk má právo na soukromí, na domov, na život se svými blízkými. Každý zvládne něco jiného. Jsou lidé se zdravotním postižením, jejichž mozek funguje geniálně jako S. W. Hawling, a pro společnost jsou nesmírně významní.

Potřebují přitom asistenci ve svých bytech, aby zvládli každodenní činnost. Jsou lidé s mentálním postižením, kteří také potřebují někam patřit. Třeba krásně zpívají, modelují, malují a jsou plni citu a vděčnosti za přijetí. Ti potřebují docházet někam, kde tyto vlohy mohou uplatnit. Každý člověk je schopen nějak se rozvíjet a my bychom mu to měli umožnit.