Když jsem si poprvé připravoval přednášku, na které jsem měl laické veřejnosti představit práci nevidomého s počítačem a konkrétně řešení, na jehož vývoji se podílím, zjistil jsem, že vlastně musím nejprve vysvětlit, kdo to ti nevidomí jsou a jak vypadá jejich svět. Stejně to zamýšlím udělat i nyní a tak jsem tento článek rozdělil na dvě části: úvod do světa nevidomých a techničtější povídání o tom, jak to tedy na tom počítači v praxi funguje.

Kapitoly článku:

Úvod

Co mají nevidomí k dispozici?

Pokud jsou někteří z mých čtenářů sami nevidomí, pak jim tato první kapitola asi k ničemu nebude a mohou jej v klidu přeskočit. A nebo mohou v diskuzi pod článkem opravit jednu z mých mnoha neznalostí. Jako vidící mohu podat jen neúplný obrázek, v mnoha ohledech velmi nepřesný až zavádějící. Takový, jaký jsem si utvořil na základě vlastní zkušenosti s nevidomými lidmi. Mějte to tedy prosím na paměti a berte to právě tak, jako rozdělaný obrázek.

Tedy kdo jsou nevidomí? První podstatný poznatek je, že většina nevidomých jednou viděla, nejsou tudíž nevidící od narození. Zkuste si tedy představit svět, do kterého se probudíte na nemocničním lůžku po těžké autonehodě, nevydařené procházce v lese nebo nějakém zpropadeném infekčním onemocnění. Zkuste si představit svět, ve kterém se octnete, až opustíte bránu nemocnice. Jak se zorientuje doma? Napadlo vás, že ani taková jednoduchá věc, jako najít kliku od dveří, nemusí být pro nezkušeného vůbec triviální, když na ní nevidíte? Byla vpravo nebo vlevo? A jak vysoko? Jak se najíte, když na talíř nevidíte? Někdo vám popíše, co tam máte, ale co pak? Jak si vyperete ponožky, když potom neuvidíte na to, abyste je dali správně dohromady? Jak se budete orientovat na ulici, až půjdete do práce? Jak projdete poslepu tím otevřeným prostorem, kde se nemáte čeho chytit, např. ve vestibulu metra? A do jaké práce vlastně? Co tam budete dělat, když na to neuvidíte? A co doma, až se vrátíte, čím se zabavíte? To je spousta otázek, které bych vám doporučoval teď ještě jednou pomalu projít a představit si, abyste dokázali trošku porozumět problémům, které musí takový nevidomý řešit. A není to snadné, protože mi vidící takové věci bereme jako samozřejmost a vůbec o nich neuvažujeme.

Historicky vidím věc ve třech základních rovinách. V pravěku, pokud jste oslepli, neměli jste mnoho šancí přežít. Nedokázali jste shánět potravu a tak jste byli odsouzeni k záhubě nebo pouze k základnímu přežívání. Později se o vás již společnost do jisté úrovně postarala, ale těžko se dá hovořit o nějaké samostatnosti. Většina nevidomých prostě přežívala, zavření doma, bez nějakého rozumnějšího zaměstnání. Dnes už se situace naštěstí změnila. Nevidomí se mohou samostatně pohybovat, mohou si najít zaměstnání, cestovat, starat se o byt, sportovat, prostě většinu věcí, které dělají vidící. Stále se zvyšuje okruh věcí, které nevidomí mohou dělat samostatně bez toho, aby jim pomáhal někdo, kdo vidí. Je ale podstatné uvědomit si, že tento stav není nijak samozřejmý a že ho bylo dosaženo až poměrně nedávno. Vždyť takové obyčejné braillovo písmo pochází až z devatenáctého století a známá bílá hůlka se v této formě začala používat až po první světové válce!

Slepci, ale i "jen" těžce zrakově postižení, mají dnes k dispozici širokou řadu různých pomůcek a technik, pomocí kterých se dokáží ve světě, kde drtivá většina lidí přijímá kolem tří čtvrtin veškerých informací zrakem, docela dobře orientovat.

Celá filosofie integrace nevidomých do vidící společnosti staví na tom, že fakt, že člověk nevidí, přeci nic nemění na tom, co je to za člověka, na jeho povaze a intelektu. Nemoci využívat jeden ze svých smyslů je jistě obtíž, se kterou se musí každý vyrovnat, ale neznamená to, že by člověk rázem musel přestat žít a být užitečný. Svět kolem se přeci nezmění. Kdesi jsem slyšel takové hezké přirovnání, že když vyslovujete spojení ,,nevidomý člověk``, měli byste klást důraz na slovo ,,člověk`` a brát slovo ,,nevidomý`` jen jako přívlastek k tomu člověku. Když ztratí člověk zrak, jde především o to, aby se naučil různé techniky, jak jej pro zvládání různých situací nahradit jinými smysly. A často to není zase tak složité, jak by se vidícímu zdálo. Jde spíš o to, že na to nejsme zvyklí, protože jsme to nikdy nezkusili. Když nevidomý toto zvládne, může dále fungovat tak, jako fungoval předtím, protože nic jiného se nemění. Kdysi byla tato laťka příliš vysoko a nevidomí se nikdy mezi vidící nějak výrazněji zařadit nedokázali, ale věřím, že dnes již ta bariéra zas tak velká není a daří se ji postupně snižovat. A to je přeci úžasná věc.

Jedním z dobrých přátel nevidomého člověka je již zmíněná bílá hůlka. Ta slouží především k orientaci v prostoru, když chce nevidomý někam dojít. Každého asi napadne, že tím, jak si s ní nevidomí šmátrají před sebou, získávají informaci o tom, kde se nacházejí jaké překážky a jak se jim vyhnout. Hůlka má ale více funkcí. Tím, že s ní ťukáte, máte také informaci o povrchu: poznáte trávu vedle chodníku, poznáte louži. Nejen to, bílá hůlka slouží i jako symbol nevidomých. Když přijdete s hůlkou na přechod, řidič pozná, že nevidíte. Když jdete po chodníku, možná vás někdo upozorní na nebezpečí, které byste jinak přehlédli. V dnešní době digitálních technologií přibyla bílé hůlce ještě jedna důležitá funkce. Taková hůlka totiž nemusí být jen dutá plechová konstrukce, ale může ukrývat jakýsi dálkový ovladač. Například v městské hromadné dopravě pak na jeho stisknutí zareaguje reproduktor v autobuse či tramvaji tím, že vám řekne číslo a cílovou stanici.

Na mnoha místech, kde je vysoká pravděpodobnost výskytu nevidomých a kde by byla navigace jinak problematická, např. v metru, jsou umístěny tzv. zvukové majáčky, které také reagují na stisk ovládání na bílé holi. Nevidomý může snadno sluchem identifikovat, odkud zvuk přichází, a ví, kam se vydat. Taky jste se vždycky divili, co to tam na Muzeu v Praze tak divně pípá? A když už jsme v metru, hádejte proč jsou po obou stranách na zemi vyryté ty drážky.

Jiným velkým pomocníkem je také již zmíněné Braillovo písmo. To pochází z hmatového kódu, který byl původně vymyšlen vojáky, aby mohli číst důležité zprávy i za tmy, bez toho, aby se odhalili. Jeden braillský znak se skládá ze šesti teček, které jsou vytisklé do tuhého papíru tak, aby vystupovaly a daly se poznat hmatem. Skupiny znaků pak tvoří slova a věty tak, jako bychom je psali v latince. Nevidomý pak po znacích přejíždí prsty a hmatem je identifikuje. Čtenáře asi překvapí, že zkušení nevidomí čtou v braillském písmu stejně rychle, jako by vidící četl černotisk. Také existují malé tabulky, s pomocí kterých si může nevidomý dělat poznámky, tak jako by si je vidící načmáral na papír, braillské psací stroje a braillské počítačové tiskárny. Obecně je jediná potíž v tom, že znaky v braillově písmu jsou oproti černotisku docela velké a jelikož jsou ještě vystouplé a na tuhém papíře, zabírá to dost místa a taková brailská kniha má formát A4 a většinou jde spíš o knih několik.

V poslední době ke všem těm nepostradatelným pomůckám přibyly ještě počítače. To byl obrovský pokrok, jen si uvědomnte, kolik věcí člověku počítače umožní. Přístup na internet jako obrovskou studnu informací, e-mail, tvorba dokumentů, něco tak obyčejného jako zápisník stejně jako mnoho specializovaných aplikací. S počítači se tak otevírá nová, široká oblast, ve které mohou nevidomí dělat téměř vše, co mohou dělat i vidící lidé. Vždyť existují i nevidomí programátoři!

Například při čtení knih byli nevidomí dříve odkázáni na braillská vydání, záznamy na páskách a nebo lidského pomocníka, ale dnes již si mohou dokonce sami scannovat obyčejné knihy v černotisku nebo využít nabídky některé z elektronických knihoven, kterých je mnoho určeno primárně vidícím. Podobné je to třeba s dopisy. Lze snad od vidících očekávat, že budou nevidomému psát v Braillu? Ale napsat e-mail je dnes snadné a počítač snadno umožní prohlédnout si jej na braillském řádku.

Se všemi těmito možnostmi je počítač pro nevidomé výborný nástroj k vykonávání nějaké rozumné práce. Nevidomí samozřejmě, tak jako nikdo, nechtějí být vyčleňováni ze společnosti, chtějí pracovat (pracovat tak, aby to mělo smysl, ne tak, aby je musel každou chvíli někdo obskakovat) a i jinak se účastnit normálního každodenního života, pokud možno co nejsamostatněji.

A počítač je jedním z takových ostrůvků, kde se bariéra mezi člověkem vidícím a nevidícím do velké míry smývá. Nevidící používá do velké míry stejné aplikace jako vidící. Má stejné možnosti. Není svým postižením oproti ostatním tolik handicapován. Nejde tolik o to, že by byl nevidomý, ale co ve skutečnosti umí nebo jakým je člověkem.

A o to tu přeci jde, ne?

V další kapitole si podrobněji o Brailských řádcích, syntéze řeči a o aplikacích, které vyvíjíme v rámci projektu Free(b)Soft pro platformu GNU/Linux: univerzální rozhraní k řečové syntéze, ozvučení editoru GNU Emacs, český syntetický hlas a dalších.

Co mají nevidomí k dispozici?

V minulé kapitole jsem trošku nastínil své chápání světa nevidomých a to, proč si myslím, že je pro ně počítač velmi důležitou pomůckou, ale nevysvětlil jsem, jakým způsobem by s ním mohl nevidomý pracovat. Zkusme se tedy podívat, jaké jsou možnosti pod operačním systémem GNU/Linux.

Co se týče vstupu do počítače, zde problém není. Nevidomí nemají žádnou speciální klávesnici, to není potřeba. Naučit se psát všemi deseti bez koukání na klávesnici je snadné. I já, přestože vidím, se při psaní tohoto článku na klávesnici nedívám.

Otázkou ale je, jak vyřešit výstup, když se nevidomý člověk nemůže dívat na monitor. Jak se takový člověk dozví, co opravdu napsal a jak na to počítač zareagoval? Jsou v zásadě dva hlavní přístupy: braillský řádek a řečová syntéza.

Braillský řádek je taková podlouhlá věc, co má vpředu jeden řádek brailských znaků, které se vytvářejí mechanicky pomocí vysouvání a zasouvání jednotlivých jehliček. Nevidomý potom přes tento řádek přejíždí prsty a čte. Po stranách jsou potom ještě navigační knoflíky, pomocí kterých lze určit, jaký řádek se má na brailském terminálu zobrazit (nahoru, dolů, doprava, doleva, ...), standardně je sledován kurzor.

Čtenář si jistě všimne, že toto má samozřejmě nejlepší využití v textových terminálech, kde se tímto způsobem dá prozkoumat celá obrazovka. I proto se myslím, že GNU/Linux je v tomto směru dobrým řešením, protože většinu věcí můžete dělat z textového terminálu, který je v GNU opravdu výborně propracován.

Druhou, a v současné době stále populárnější volbou, je řečová syntéza. Syntetizér skládá dohromady předem nahrané hlásky či dvojhlásky a následnou transformací vzorku dodává intonaci, aby tak ze vstupního textu vyprodukoval zvukový soubor, ve kterém syntetický hlas vstupní data čte nahlas. Se syntetizátorem pak komunikují jednotlivé specializované aplikace, které mu částečně na základě uživatelova přání a částečně automaticky posílají data, která je třeba přeříkat nahlas.

Takovým svobodným syntetizérem pro GNU/Linux je například Festival , podporující angličtinu, španělštinu a v současné době s využitím nesvobodné, ale zdarma stáhnutelné komponenty MBROLA i češtinu a němčinu, či o mnoho jednodušší Flite , mluvící zatím pouze anglicky.

Je ale nutno si uvědomit, že informační kanál výstupu z počítače je pro nevidomého daleko užší, než ten, kterým vnímáme informace my vidící. I když třeba nevidomý používá syntézu i braillský řádek zároveň, pořád to není srovnatelné s tím, když já vidím celou obrazovku najednou. Co se tedy týče softwarové syntézy, objevila se potřeba nějak příchozí zprávy třídit a snažit se přeříkávat jen ty nejdůležitější a ty opravdu podstatné.

Navíc byla i potřeba poskytnout GNU/Linuxovým aplikacím nějaké jednotné rozhraní k syntetizátorům, protože až doteď v tom byl velký guláš a každá aplikace si musela sama udržovat ovladače k několika různým zařízením. (Čtenáře možná překvapí, že kromě softwarové syntézy řeči existují i hardwarová zařízení, což jsou takové malé krabičky, které můžete připojit na sériový port a ony přeříkávají veškerý text, který se do nich pošle.)

Proto jsme v projektu Free(b)soft vytvořili Speech Dispatcher , což je jakýsi server, který se v GNU/Linuxu stará o komunikaci mezi aplikacemi a řečovými syntetizéry. Aplikace tedy po socketu pošle nějaký požadavek, např. ,,přemluv tuto zprávu`` nebo ,,ztichni``, Speech Dispatcher se pak na základě požadavků ostatních aplikací a priorit zpráv rozhodne, co má udělat, a případně nechá zprávu na daném zařízení přeříkat. Pro programátora to má obrovskou výhodu v tom, že používá pouze abstraktní příkazy v jasně definovaném protokolu a vůbec se nemusí starat o to, jaké zařízení je nakonec bude plnit, jaký je komunikační mechanismus toho či onoho syntetizéru a zda se náhodou nedostane do konfliktu s nějakou jinou aplikací. Takové přirovnání by mohlo být, že co je velmi high-level API pro grafiku, to je Speech Dispatcher pro syntézu řeči. Programátorovi stačí používat jednoduché funkce jako spd_say(fd, "Ahoj svete", SPD_MESSAGE), spd_stop(fd) nebo spd_set_rate(50), či jejich ekvivalenty v jiných programovacích jazycích.

Když už již tedy rozumíme tomu, jak může fungovat řečová syntéza, zbývá podívat se na konkrétní koncové aplikace pro nevidomého uživatele.

Samozřejmě je ozvučen GNU Emacs. Emacs totiž již zdaleka není jen textovým editorem, ale obsahuje také webový prohlížeč, poštovního klienta, rozhraní k bashi, kalendář a ještě spoustu dalších důležitých aplikací. Původním projektem pro ozvučení Emacsu byl Emacspeak , který je dnes ve světě široce používán. Nám ale připadalo, že Emacspeak má nějaké koncepční nedostatky a také nebylo vůbec jednoduché jej propojit se Speech Dispatcherem. Proto v rámci projektu Free(b)soft vznikl jiný přístup k ozvučení Emacsu: speechd-el . Speechd-el je určen hlavně pro ty uživatele, kteří chtějí využívat výhod Speech Dispatchera a preferují přístup, kdy je otázka uživatelsky specifického nastavení ponechána raději přímo na nich, než aby se program snažil sám být chytrý a přitom dělal věci, které možná uživatel ani vůbec nechce. Výhoda speechd-el je také v tom, že řeší věc na poněkud nižší úrovni a tak implicitně zpřístupňuje všechny aplikace, které v Emacsu fungují (www browser, poštovní klient) bez nutnosti mít pro ně specializovaný kód, jako je tomu u Emacspeaku.

Myšlenka je prostě, aby to při práci uživatele četlo text pod kurzorem, aby to mělo i příkazy pro čtení znaku, řádky, bufferu a aby to četlo také zprávy, které se objevují v minibufferu a v různých jiných částech obrazovky jako odpovědi na uživatelovy akce. Toto je samozřejmě velmi zjednodušené schéma, ve skutečnosti je těch možností více, ale pro základní porozumění to myslím stačí.

Všem, koho by zajímalo, jak tyto věci na GNU/Linuxu pracují, dopročuji je vyzkoušet. Nemusíte se při tom bát, že byste to nezvládli, protože všechny aplikace pro práci nevidomých mají samozřejmě i obyčejný vizuální výstup a to, že u toho ještě mluví, je jen jakýsi přídavek. Můžete se tím také podílet na testování a oznamovat vývojářům chyby, což je velice užitečné. Nakonec, řečová syntéza se dá využít pro mnoho zajímavých věcí i vidícím uživatelem. Pokud se nechcete trápit s instalcí, můžete vyzkoušet demonstrační bootovatelné Free(b)soft CDROM (nepotřebujete nic instalovat a nepotřebujete mít na disku ani systém GNU/Linux).

Jinou zajímavou aplikací je Speakup . Speakup je screen reader zabudovaný přímo do kernelu. Screen readery jsou programy, které odněkud vytahují obsah aktuální textové obrazovky a pomocí jakéhosi imaginárního kurzoru, kterým se po ní pohybujete, vám ji dovolují číst. Navíc umí pracovat i v módu, kdy přeříkává to, co se na obrazovce právě změnilo, což je užitečné např. v příkazové řádce, kdy to čte písmena, jak je postupně zapisujete, a po stisknutí enter vám vrátí odpověď systému. Screen readery jsou takové obecné řešení pro aplikace, u kterých není k dispozici nic lepšího. Jelikož ale pouze ,,hloupě`` čtou obrazovku a nijak nepracují s kontextem a významem informací na ní, jsou v mnoha příležitostech značně nemotorné. Přesto je to často jediná volba.

Na Speakupu je však zajímavé, že díky zabudování v kernelu může ve spolupráci s hardwarovými syntetizéry začít mluvit v už relativně ranné fázi bootování a nevidomý uživatel není úplně ztracen ani když se systém kvůli nějaké chybě nepodaří nastartovat do normálního režimu. Může situaci řešit sám, bez nějaké asistence, a to je výborné. Speakup už dokonce nyní může pomocí Speech Dispatchera pracovat i se softwarovou syntézou, jakou je např. Festival. K tomu ale navíc ještě potřebujete malého interface daemona Speechd-Up.

Projekt GNOME Accesibility pracuje dokonce i na ozvučení grafického desktopového prostředí GNOME, ale zatím je to stále v ranné fázi vývoje a zřejmě nepříliš použitelné. Proč je nutno podporovat řečový výstup i u grafických desktopů? Protože vidící uživatelé prostě stále více používají grafické rozhraní místo textového a tak některé kritické aplikace v textovém režimu neexistují: Mozilla se svou podporou javascriptu a dalších modernějších technologií, OpenOffice pro čtení dokumentů z MS Office. Z velké části ale i proto, že věřím, že nevidomí uživatelé by neměli být odstrkováni stranou a měli by mít přístup k aplikacím, které používají vidící. A naopak.

Snažil jsem se v tomto článku trošku vysvětlit, jak mohou nevidomí lidé pracovat s počítači a jaké k tomu mají pod GNU/Linuxem nástroje. Mějte však na paměti, že tento výčet je pouze velice povrchní a schematický. Některé věci jsem záměrně podstatně zjednodušil. Doufám však, že jsem poskytl alespoň všeobecný přehled a výchozí bod pro vaše samostatné bádání a zkoumání.

Autor spolupracuje na projektu Free(b)Soft