Podmínky pro náš život jsou nedůstojné, jsme na okraji zájmu, případně zcela opomíjení zákonodárci i spoustou úřadů i úředníků. Taková slova padala včera na setkání zdravotně postižených v sídle nové radnice v Podbořanech. Vadí jim, že za ně rozhodují cizí lidé. A také zdraví. Neříkají to ze závisti, jen poukazují na to, že ti zdraví nedokážou problematiku dostatečně pochopit, natož řešit.

Zdravotně postižení a ti, kdo o ně pečují, už deset let čekají na zákon o sociální pomoci. Návrh se pitvá, rozvíjejí se nové či staré úvahy, ale potřebná legislativa stále chybí. "A teď k tomu navíc aktuálně přibylo rozhodnutí ministerstva práce a sociálních věcí, že svaz tělesně postižených nedostane na dotacích ani korunu. Člověku je z toho všeho na zvracení," rozhlíží se po malé zasedací síni Zdeňka Mocňáková. Sedí na vozíku. To pak člověk vnímá přezíravost úřadů a institucí o to hůř.

Nepřidělení dotace ohrožuje samu podstatu zázemí tělesně postižených - činnost center, určených aby jim pomáhala a radila, půjčovny pomůcek, a řadu dalších projektů. "Musíme požádat o pomoc města, obce, sponzory. Rozhodně nechceme připustit, aby taková činnost zanikla," říká do pléna Venuše Firstlová, ředitelka centra zdravotně postižených v Lounech.

Lidé se zdravotním postižením předali Ústavnímu soudu stížnost na to, že stát zrod zákona o sociální pomoci neustále odsouvá. Soud jim ovšem nepomůže, toho jsou si vědomi. Akce byla určena především k tomu, aby se znovu rozvinula veřejná debata o životních podmínkách postižených. Chtějí, aby stát vyplácel lidem peníze adresně a oni sami mohli rozhodnout, zda se svým handicapem budou žít doma či v ústavu. "Je přece logické, aby to bylo jejich rozhodnutí, nikoli verdikt úřadů. Jsou sice handicapovaní, ale nikoli nesvéprávní," vysvětluje V. Firstlová.

Jde také o srovnání podmínek. Zatímco jedno lůžko v ústavu přijde stát ročně na 73 tisíc korun, postiženým lidem žijícím v rodinném prostředí dává zhruba polovinu. Nejhůře se to dotýká rodičů s dětmi. Pokud chtějí mít potomka u sebe, často se tím "odsoudí" k životu na hranici ekonomické únosnosti.

V současnosti se zdá, že zatímco na běžné služby ministerstvo práce a sociálních věcí nedá ani korunu dotace, ministerstvo zdravotnictví pomůže s úhradou rekondičních pobytů. Při nich si postižení odpočinou, rehabilitují, setkávají se se starými či novými známými a přáteli. Postižení za to děkují, zároveň tím dokládají absurdnost svého života. "Co je nám platné, když si na týden či dva někde odpočineme, když po návratu nás tu nebude čekat žádná pomoc ze strany center, prostě nic," zlobí se Z. Mocňáková.