O pražské návštěvě světoznámého britského robotika Kevina Warwicka jsme již stručně informovali v CW 3/2004. Warwick zde spíše opakoval své již známé koncepce, než že by přišel s radikálně novými vizemi. I tak je zde však zajímavostí a kontroverzí víc než dost. Pojďme se nyní podívat, jak si Warwick představuje budoucnost umělé inteligence a kyborgizaci současného člověka.

Kevin Warwickje přesvědčen, že nejdůležitější nejsou umělá vylepšení lidského těla, ale přímo úpravy našeho mozku. Větší síla v rukou či schopnost dýchat pod vodou nepředstavují zdaleka tak fascinující vylepšení, jako nabízí např. možnost přímé komunikace lidského mozku s počítačovými systémy. V současnosti mohou tyto technologie pomoci především lidem postiženým nějakou pohybovou dysfunkcí, budoucí využití by mohlo být mnohem širší.

Kalkulačka v hlavě

Warwick během pražské přednášky demonstroval své vize myšlenkovým příkladem kalkulačky situované přímo v lidské hlavě: Počítače nám už teď značně ulehčují provádění matematických operací, zatím ale musíme zbytečně ztrácet čas komunikací přes nějaké rozhraní. Potřebujete-li provést složitý výpočet, musíte dnes najít kalkulačku a stiskem kláves do ní zadat vstupní hodnoty. Pokud byste však byli vybaveni nějakou obdobou příslušného "výpočetního" čipu v mozku, mohli byste matematickou operaci provést podle svého přání okamžitě. Obrovské možnosti podle Warwicka nabízejí umělé implantáty také při rozšíření lidské paměti. Vzpomínky se pak stanou odolnými vůči výpadkům i zkreslování a naše paměť dosáhne náhle téměř neomezené kapacity. Také možnost přímého připojení lidského mozku k internetu by mohla značně ulehčit přenos informací - výsledkem by mohla být např. nějaká forma zobrazování webových stránek "přímo před očima".
"Pro různé věci se mohou použít různé čipy - jeden pro paměť, druhý pro zpracování dat a další třeba pro provozování hudby. Snad by se na příjemcově hlavě mohly umístit různé zásuvky a do nich zapojovat příslušné čipy podle toho, co si člověk žádá. Nemusel by například koukat na film - stačilo by zapojit příslušný čip a už by se mu film v mozku promítal," uvedl už před lety Warwick ve své knize Úsvit robotů, soumrak lidstva (viz vložený text).

Lepší smysly

Hlavní rozdíly mezi lidským a umělým světem spočívají podle Warwicka však nikoliv v našich nedokonalých matematických schopnostech, ale v omezeních daných smyslovými orgány. Omezený "výhled" do okolního prostředí představuje zbytečnou biologickou determinaci. Strojově rozšířené smysly by nám mohly přinést nové schopnosti; v tomto případě nejde jen o teorie a vědecké záměry, ale i o zásadní zkvalitnění lidského života.
Kevin Warwick se v Praze vyjadřoval i ke své vlastní specializaci, tedy k robotíce. Nezajímají ho primitivní stroje, používané v současnosti v sériových montážních linkách, ale inteligentní systémy - takové, které dokážou reagovat či interagovat s prostředím a disponují nějakou schopností se z nabytých zkušeností učit (roboti překonávající překážky apod.). Ovšem už dnešní roboti jsou podle Warwicka na dostatečně vysoké úrovni, aby byli schopni brzy autoreplikace.

Nedokonalost jazyka

Warwick už několikrát zopakoval své přesvědčení, že na obzoru je doba, kdy umělé systémy budou inteligentnější než lidé. Pokud se zmiňuje o rozdílech mezi počítači a námi, soustředí se mj. na lidský jazyk. Pohled je to ovšem rovněž značně netradiční.
Lidé si podle Warwicka museli vyvinout složitý systém výměny symbolů prostřednictvím řeči z důvodu fyzických omezení, zatímco počítače žádné takovéto problémy netíží.
Jazyk tak pro Warwicka není žádnou esencí inteligence a počítače se bez něj budou moci dobře obejít. Nemusíme je nijak učit rozumět přirozenému jazyku - spíše naopak. Možnost odlišné interpretace symbolů na obou komunikujících stranách představuje zbytečnou komplikaci. Proč, ptá se Warwick, jsou-li dva mozky nakonec také jen elektrochemická zařízení, je nepropojit nějakým "drátem" přímo, aby byl přenos informace okamžitý, bezchybný a nezatížený mnohoznačnostmi?

Muž s čipem

Už v roce 1998 Warwick pronikl na stránky odborných i všeobecných médií, když si nechal do levé ruky implantovat čip s vývody jako rozhraním k připojení k počítači. Už samotná operace byla podle Warwicka součástí výzkumu, protože na chirurgický i technický tým kladla bezprecedentní nároky v preciznosti provedení. Čip měl sto pinů (vývodů), které bylo nutné napojit na nervová zakončení ve Warwickově zápěstí tak, aby spolehlivé snímaly impulzy přicházející nervové soustavy. Kvůli vývodům v oblasti pod loketní jamkou pak ruka např. nesměla přijít do styku s vodou. Výsledky experimentu byly podle Warwicka ohromující. Podle vlastních slov se mu podařilo vyvrátit názor profesora Petera Fromherze z Max-Planckova institutu o tom, že "spojení lidí a počítačů je sci-fi, nikoliv věda". Warwickův tým vybavil robotikův dům a laboratoř na univerzitě v britském Readingu snímači identifikačního kódu, který vysílal implementovaný čip; tyto snímače pak propojili s počítači. Warwickovi se tak doma otevíraly dveře bez klíčů, rozsvěcovalo se světlo a spouštěly elektrické spotřebiče. V laboratoři jej počítače vítaly lidským hlasem, kdykoliv kolem nich prošel, do chráněných oblastí mohl vstupovat bez použití magnetické karty.
Hlavní přínos svého experimentu vidí Warwick v propojení čipu s robotickými zařízeními. Nejznámější je asi robotická ruka, rozevírající a svírající dlaň podle toho, zda sevřel svoji ruku Warwick. Taková konstrukce je pro Warwicka výchozím bodem pro další výzkumy v oblasti propojování lidského těla s umělými systémy. Výsledkem by mohla být větší samostatnost a navrácené schopnosti pohybově postižených lidí. Warwick v Praze pustil během své přednášky např. videoukázku ovládání elektrického invalidního vozíku pohybem ruky s implantovaným čipem. Již brzy prý takto budeme ovládat myšlenkami i automobily.

Vědec, nebo show/man?

Mediálnost až spektakulárnost celého experimentu přispěly na druhé straně k tomu, že řada vědců a publicistů se na Kevina Warwicka začala dívat s despektem jako na showmana až šarlatána. Jiří Brossmann na serveru Amberzine např. ironicky uvedl: "Podle toho, jak jej [=čip] v úvodu Warwick popisuje, jde o běžný transpondér, jaký vyrábí například Texas Instruments nebo Temic (cena se pohybuje od cca 50 do 500 Kč). Tyto transpondéry se používají k označování všeho možného, ale jejich původ sahá do 70. let, kdy se začaly nastřelo-vat jako značka koním, čímž se mělo předejít sporům o vlastníka v případě krádeže."
Warwick oponuje těmto odsudkům tvrzením, že jeho články jsou publikovány i ve vědeckých časopisech. Na mediální popularitě není podle něj nic špatného; dalším zdrojem závisti je podle Warwicka to, že si umí na své výzkumy opatřovat i prostředky ze soukromých firem (finance dodává např. Alcatel a Lego). V rozhovoru pro Hospodářské noviny vzkázal Warwick něco podobného i českých vědcům, kteří si stěžují na nedostatek peněz a rozpočtové škrty. Měli by ve větší míře prezentovat na veřejnosti výsledky své práce - jen pak mají větší šanci získat potřebné prostředky.

Počítačová telepatie

Další experiment s implantovaným čipem podnikl Warwick v roce 2002. Jedním z rozšíření implantátu se tehdy stalo i rozhraní pro připojení čipu přímo k internetu (přes notebook). Implantát dostal na síti svoji vlastní IP adresu a mohl komunikovat s ostatními počítači.
Výsledkem bylo úspěšné ovládání robotické ruky na vzdálenost více než 500 mil. Warwick také vtipně poznamenal, že si mohl vyzkoušet, jaké to je, když jej osahávaly "prsty" hackerů (v terminologii počítačových sítí je slovo fin-ger - prst - použito jako název jednoho z nástroj ů pro identifikaci uživatele v síti). Ještě zajímavějším experimentem pak bylo provedení zpětného přenosu prostřednictvím stimulace nervů v ruce. Výsledkem určitých impulzů byl vznik intenzivního dojmu dotyku.
Na pražské prezentaci se objevily i záznamy z obdobného pokusu, kdy si čipový implantát nechala voperovat do ruky Warwickova kolegyně. Prostřednictvím počítače jako mezičlánku si potom oba byli schopní posílat impulzy navzájem - v této fázi jen jako podněty v rukou. Kdyby se jim však podařilo čipy napojit na příslušná místa v mozku, mohli by snad komunikovat i nějak přímo na úrovni myšlenek.
Warwick se domnívá, že ani taková aplikace není zdaleka tak daleko, jak se jeho oponentům zdá. V horizontu deseti let prý bude realitou takováto komunikace formou "telegrafu" - tedy ne přímo sdílení myšlenek, ale spíše jakési zasílání zpráv.
Podle Warwicka bude pro všechny podobné aplikace velmi důležitá fáze učení systému. Mozek se bude muset učit vysílat určité signály k ovládání konkrétního přístroje. Také dva přímo komunikující mozky si na sebe budou muset zvyknout - ve smyslu naučit se poznávat, kdy ten druhý něco signalizuje a co přesně to je. V praxi pak bude učební proces spočívat především ve výměně informací klasickou řečí "myslím
na toto", kterou doprovodí příslušné signály.

Nutnost učící fáze, ve které se dohodnou a postupně upřesní významy jednotlivých signálů, představuje podle Warwicka důvod, proč zřejmě nikdy nedojde k úspěšnému propojení mozků lidí a zvířat - ta nám nemohou "paralelně" říci, co právě signalizují, a proto může jen těžko dojít k ustavení nějaké převodní tabulky mezi signály vysílanými mozkem a jejich významy.