Postižení: bariéry i po 14 letech
Přechod k demokracii měl zásadní vliv také na postavení menšin. Totalitní režim nepřipouštěl jakoukoliv odlišnost jak v názorech, tak ve zdravotním stavu. Všichni v socialismu měli být mladí, zdraví a šťastní. Situace občanů se zdravotním postižením byla za socialismu velmi zvláštní. Těm, kteří byli schopni se sami o sebe postarat, zajistil zaměstnání nebo důchod na takové úrovni, že se příliš nelišili od ostatních občanů.
Podstatně horší byla situace lidí, jimž zdravotní postižení znemožňovalo zajistit si samostatně základní potřeby. Neexistovaly terénní služby, a tak všichni, kteří měli větší zdravotní postižení, končili v ústavech. Prostě se do rozvinuté socialistické společnosti nehodili. Stavěly se další a další ústavy a tito lidé žili své životy v segregaci jako méně právní občané. Polistopadová změna zasáhla i do života lidí se zdravotním postižením. Skončil Svaz invalidů, který byl převodní ideologickou pákou komunistické strany, a vzniklo mnoho občanských sdružení. Společnost na počátku 90. let byla velmi vstřícná ke všem minoritám. V té době byl ustaven vládní výbor pro zdravotně postižené občany, v jehož čele stál předseda vlády. Zdálo se, že v tehdejší euforické době budou rychle následovat systémová opatření k odstraňování bariér. Jako problematické se brzy projevilo, že komunita lidí se zdravotním postižením neměla jasného mluvčího, že roztříštěnost do mnoha občanských sdružení neumožňovala jednoznačně definovat návrhy na řešení jejich problémů.
V průběhu druhé poloviny 90. let došlo k růstu síly občanských sdružení a jejich užší spolupráce vedla v roce 2000 k ustanovení Národní rady zdravotně postižených ČR - jako mluvčí organizací zdravotně postižených. Podařilo se prosadit některá dílčí opatření, ale systémové změny, které by zaručily plnou integraci občanů se zdravotním postižením do společnosti, přijaty nebyly. Jaká je situace občanů se zdravotním postižením v naší zemi po čtrnácti letech vývoje demokratické společnosti? Mezi pozitiva lze řadit skutečnost, že lidé se zdravotním postižením mají jasného reprezentanta, který prosazuje zájmy celé komunity. Pozitivní je rovněž rozvoj služeb sociální péče, které poskytují nestátní subjekty a umožňují stále většímu počtu občanů se zdravotním postižením vyhnout se ústavní péči. Významně se proměnily naše obce a města, jež vynakládají prostředky na odstranění bariér. Zcela jiného druhu jsou negativa, Problémem je prohlubující se nezaměstnanost občanů se zdravotním postižením. Současný stav v integraci žáků se zdravotním postižením je tristní. Rodiče těchto žáků si nemohou zvolit způsob vzdělávání, protože školy nejsou personálně, materiálně ani technicky uzpůsobeny. Záleží jen na dobré vůli vedení škol a zaujetí rodičů. Přitom vzdělání je jediná šance těchto žáků na plnou integraci a úspěch v životě. Dopouštíme se na nich velké nespravedlnosti, protože jim nedáváme stejnou šanci jako ostatním dětem. Zvláštní kapitolou jsou sociální služby. I čtrnáct let po pádu totality zná zákon pouze pečovatelskou službu a ústavní péči. Pouze nestátní subjekty poskytují alternativní a terénní sociální služby, ale je jich málo a není na ně právní nárok. Tisíce lidí jsou v ústavech, kde nemohou využít svých schopností, nemohou užívat svých ústavních práv na soukromí, na volnost pohybu, právo zvolit si svobodně bydliště. Je to zásadní problém a jedno z našich velkých selhání. Je to velký dluh společnosti vůči občanům se zdravotním postižením.
Autor je předsedou Národní rady zdravotně postižených ČR
Autor: VÁCLAV KRÁSA Zdroj: Mladá fronta Dnes
|