Letošní rok, který se zvolna chýlí ke konci, byl vyhlášen rokem osob se zdravotním postižením. Zdravotně postižené osoby u nás tento velkolepý fakt nijak nepocítily a už vůbec si ho nepovšimla většinová takzvaně zdravá populace. Několik seminářů a dobráckých prohlášení, a jinak klid po pěšině. Promarněná příležitost. Jsme snad společností, která nad svými bližními "se zvláštními potřebami" ohrnuje nos?

Tak zlé to nebude, ale v porovnání se zeměmi EU se opožďujeme, o zámořském ideálu ani nehovořme, za ním pokulhávají i Západoevropané. Českým problémem není zlá vůle, ale neznalost a nedůvěra.

Především, vždyť my ani nevíme, kdo že to zdravotně postižený občan vlastně je, nemáme takový pojem nikde kodifikován. Zato si libujeme v celém spektru často až nesmyslných označení, jako je invalida (částečný či úplný) - tedy ten, kdo nemá hodnotu, držitel průkazu XY, poživatel dávky té a té a podobně. Tyto nálepky vyjadřují komunismem formovaný náhled na zdravotně postižené jako na občany nutně a výhradně závislé na státní pomoci. Třináct let po sametové revoluci žijí v ústavech sociální péče údajně desítky tisíc lidí. Někteří odpůrci ústavů - většinou zástupci občanských svépomocných sdružení - by je do mrtě vylidnili, velká část úředníků na různých úrovních a pracovníků ústavů je se současným stavem v podstatě spokojena a vnímá podobné návrhy jako své ohrožení. Panelová diskuse, kterou náš list uspořádal u příležitosti veletrhů MEFA a Rehaprotex, ovšem ukázala, že na obou stranách jsou rozumní lidé, kteří nehovoří jazyky natolik rozdílnými, aby se nakonec nemohli dohodnout. Poselství ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha je navíc povzbudivé: chceme jít přes klienta k poskytovateli. To znamená, že požadavkům nevládních organizací na "příspěvek na klienta" a svobodný výběr ze spektra služeb rozumí a snad je i podporuje.

Život těchto organizací dnes ale aktuálně ohrožuje plánovaný přesun podstatné části jejich financování na kraje. Krajští úředníci a zejména zastupitelstva tak mohou prokázat, že jsou své odpovědnosti za občany se speciálními potřebami hodni, ale mohou také selhat. Truchlivě by tak vyzněl rok osob se zdravotním postižením, kdyby byl pro mnohé jejich organizace také rokem posledním, protože by pro nedostatek peněz zanikly. Ztratila by nejen občanská společnost, ale především samotní "znevýhodnění" občané. A trapností největší by pak bylo, kdyby museli nostalgicky vzpomínat na staré zlaté časy, kdy mělo všechno pod palcem ministerstvo práce a sociálních věcí.