Dobrovolnictví se stává stále častěji možností, jak řešit nejrůznější problémy, zejména v sociální a zdravotní oblasti. Zvláště pak zdravotnictví je prostorem pro práci dobrovolníků, kterých v něm bude zřejmě stále více třeba. Přinášíme sondu do prostředí pražské motolské nemocnice, kde program dobrovolnictví začal už dostávat systémovou podobu.
„Trošku jsem se vrátila na místo činu,„ směje se Blanka Zaplatílková a sklízí ze stolku drobné hračky. Je jí sedmadvacet a jako dvanáctiletá se v pražské motolské nemocnici léčila s onkologickým onemocněním. Dnes už je zdravá, ale velmi dobře ví, co ji tenkrát nejvíc trápilo a chybělo. Možná i proto přijala před třemi roky nabídku pražského Klubu interaktivního domu (KID), aby v nemocnici vedla dobrovolnické centrum.
Strach, nejistota, stres, dlouhá chvíle? Snad jen ten, kdo je dlouhodobě upoutaný na nemocniční lůžko, nejlíp ví, co se mění v noční můry a přes den nedopřeje klid. A někdy stačí málo – kamarád, který vyslechne stesky, pohladí rozbolavělou duši anebo „tam venku„ zařídí nějakou tu veledůležitou věc.
Řešení a pomoc samozřejmě existují, i když si na to jen pomalu zvykáme. Ale na druhou stranu – i když dobrovolnických center, která ochotné pomocníky směrují na správná místa, zatím u nás moc není, přece jen se první vlaštovky v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných nebo třeba v penzionech pro seniory objevují.
Z nemocnice do světa
„Pražský Klub interaktivního domu začal v Motole spolupracovat s klinikou dětské onkologie,„ vzpomíná štíhlá hnědovláska. „Pro nemocné děti jsme připravovali programy, aby jim čas v nemocnici lépe ubíhal a aby alespoň trochu zapomněli na svou bolest. Dělali jsme pro ně například tzv. interaktivní prázdniny. Kolem světa jela škodovka a děti se s její posádkou, ve které byl vždy některý z bývalých pacientů, spojovaly přes internet. Poznávaly cizí kraje a zajímavé lidi, viděly, že se dá žít dál a že se mohou zajímat o spoustu věcí.„ Také Blanka se jedné z těch dlouhých cest zúčastnila a touto zvláštní cestou sdělovala dětem, že ani pro ně nemusí být těžké onemocnění a pobyt v nemocnici konečnou stanicí.
Fakultní nemocnice Motol patří k prvním zařízením svého druhu u nás, kde pod vedením Národního dobrovolnického centra Hestia, začal program dostávat systémovou podobu. V polovině letošního roku zde měli registrováno 140 dobrovolníků, kteří si dali za úkol pomáhat personálu, rodinným příslušníkům, zpestřovat pobyt v nemocnici dětem anebo dělat společníky babičkám a dědečkům v léčebně dlouhodobě nemocných. Zkrátka – partií šachu to začíná, pomocí sestřičkám končí.
„Dobrovolník může posilovat duševní pohodu pacienta,„ vysvětluje Blanka, „a pomáhá tak nemocnému překonat náročné chvíle v nemoci a přispět i k lepšímu průběhu a efektu léčby. Ale do ošetřovatelství se nepleteme,„ dodává a vysvětluje, že mají „dvě kategorie pomocníků„. „Jednak jsou to lidé, kteří sem chodí pravidelně zhruba na dvě hodiny týdně, těch je kolem osmdesáti,„ říká, „a zbytek, asi šedesát, nám pomáhá při akcích. Jsou s námi v kontaktu, a když se něco děje – potřebujeme třeba zajistit dopravu dětí nebo svézt babičky na koncert – přijedou a pomohou.„
Úžasná babička
Jiná je samozřejmě práce s dětmi, jiná s dospělými. „U dětí je to složitější,„ připouští Blanka. „Jsou tu čtrnáct dní, pak jdou na měsíc domů a zase se vracejí. Dobrovolník musí vynakládat pořád dokola spoustu energie, aby si získal jejich důvěru. Trošku jiné to je u dospěláků, kde se nám osvědčuje práce jednoho dobrovolníka s jedním pacientem. Například v léčebně dlouhodobě nemocných se navazují hlubší a trvalejší vztahy, člověka to nestojí tolik úsilí.„
V Motole byste mezi dobrovolníky našli většinou studenty vysokých škol, začínají ale přibývat i lidé zaměstnaní a starší. „Některé ženy, těch je většina, sem například přicházejí v podvečer a stráví tu dvě hodiny. Dobré zkušenosti máme se seniory – důchodci. Vlastní děti mají dospělé, a než by se doma nudili, udělají někomu radost. Hledají nový smysl života nebo způsob existence a jsou rádi, že mohou pomoci.„
Blanka dodává, že nejstarší paní mezi dobrovolníky je šedesát sedm a do nemocnice dochází od samotného založení centra. „Je to úžasná babička,„ usmívá se při vzpomínce dívka. „Ačkoliv vždy dobrovolníky varuji, že nemají nic kromě svého času a energie do nemocnice nosit, vím, že vždycky má v kapsách spoustu dobrot a hraček. To je její specialitka.„
Techniky to nezajímá?
Také vysokoškoláky si ale Blanka pochvaluje. „Většinou bydlí na koleji, takže jsou z celé republiky, asi polovina jich není z Prahy. Většinou studují humanitní obory, z matematicko-fyzikální větve si sem lidé cestu nenajdou. Bankéři?„ zamýšlí se nad mou otázkou. „Řekla bych, že ekonomická škola je na tom lépe než obory technické. Bankéři a ekonomové mají k dobrovolné pomoci v našem slova smyslu lepší vztah než vyloženě technicky zaměření lidé.„
Dnes už můžete potkat dobrovolníky téměř na všech dětských a na řadě dospělých odděleních FN Motol. „Někteří z nich by tady strávili mnohem více času, než je vhodné,„ říká dívka, která zná i úskalí této práce. „Vždy říkám, že dobrovolnictví není o tom, aby se obětovali a byli v nemocnici od rána do večera, musím je od toho trošku zrazovat.„
KID proto pořádá pravidelná setkání dobrovolníků. Po dvou měsících se scházejí a spolu s psycholožkou si povídají o tom, co prožili, co se jim podařilo a co ne. Blanka vysvětluje, že oni dobrovolníky sami nevyhledávají, že se jim zájemci hlásí sami. „Je to trochu paradox, ale to, že jsme právě v motolské nemocnici, nám trošku usnadňuje situaci,„ říká. „Stačí jeden pořad v televizi o jejích problémech a lidé se hlásí sami. Aniž by vůbec věděli, že centrum existuje, ptají se, jak mohou pomoct. A potom k nám přicházejí známí našich dobrovolníků a jejich známí… Prostě si to řeknou.„
Kontakty pro dobrovolníky:
Dobrovolnické centrum KID, o. p. s
p. o. box KID 544, V Úvalu 84, 150 06 Praha 5, tel./fax/zázn.: 224 436 132,
dobrokid@seznam.cz,
kid@lifebook.cz,
www.lifebook.cz Dana Frantálová
Informace o programu v ČR:
Národní dobrovolnické centrum Hestia, o. s., Na Poříčí 12, 110 00 Praha 1, tel.: 224 872 075,
hestia@hest.cz,
www.hest.cz