Duchcov - Dagmar Sluková, zástupkyně statutárního orgánu, chcete-li zástupce ředitele na Speciální škole v Duchcově, působí v oboru speciálního školství od roku 1971. Letos na jaře převzala na Krajském úřadu v Ústí nad Labem ocenění nejlepší učitel. V kolektivu vyznamenaných pedagogů Ústeckého kraje byla jedna ze čtrnácti vybraných.

V hodnocení, které nominaci předcházelo, se tvrdí, že jde o velmi kvalitní učitelku s trvale výbornými výchovně vzdělávacími výsledky. "Aktivně se věnuje zajištění maximálního vzdělávání mentálně postižených, zvláštní pozornost věnuje romské populaci, má velký vliv na rozvoj zájmové činnosti organizované školou a podílí se rovněž na prezentaci školy na veřejnosti," píše se doslovně.

Z rozhovoru s Dagmar Slukovou jsme nabyli přesvědčení, že je člověkem na svém místě. Autorita, kterou má, je důležitá především u takových svěřenců, které do Speciálních škol chodí nebo tu žijí, někteří dokonce od dětství, než dosáhnou hranici dospělosti.

"Dříve naše školy měly přídomek zvláštní internátní. Po čase se rozšířily o malou střední školu pro mentálně postižené, dnes je oficiální název školy speciální. Charakter i poslání zůstalo ale stejné. Vzděláváme děti, které pocházejí ze špatného rodinného prostředí a byla jim soudem nařízena ústavní výchova. Ve třídách a internátu, který vlastně plní funkci dětského domova, jsou také děti s mentálním postižením," svěřuje se učitelka.

"Do Duchcova chodí a jezdí mládež z celého okolí, kromě internátních. Provoz pro ně je celoroční a děti žijí se školou pod jednou střechou ve dvou budovách."

Starost personálu škol i internátu o děti, které mají snížený intelekt, vyžaduje specifický přístup i metody práce. "Především jsou ve třídách počty dětí omezeny. Učitelky vyučují v prvních třídách maximálně 8 dětí, ve druhých až pátých 10 žáků a v ostatních, do třídy deváté, je hranice 12 dětí. Samozřejmě pracují podle zvláštních osnov, mají jiné učebnice, než běžné děti."

Práce s dětmi se sníženými rozumovými schopnostmi přináší učitelům řadu úskalí. Daleko větší problémy ale zažívá škola s těmi, kteří do vínku nedostali základy pro jakékoliv hodnoty, návyky a povinnosti. Neměli to ani kde načerpat. "Bohužel v řadě případů je na vině společnost," přiznává zástupkyně ředitele a ani dlouhá léta ve speciálním školství ji neudělala dost otrlou. "Je to smutné, ale ve společnosti stále narůstá rodin, kde jsou velké problémy, rodiče děti nemohou zvládnout, a nemusí to být ani vlastním přičiněním. Často se pak rodina rozpadá, nefunguje, děti jsou bezprizorní. Většinou potomci jsou těmi nositeli tvrdých důsledků. Jejich životní cesta je krátká. Končí v podobných zařízeních jako jsme my," poznamenává D. Sluková.

Přiznává, že ani škola není ušetřena problémům, které mají kořeny v naší společnosti. "Staráme se často roky, někdy až do 18 let jejich věku, jenže, bohužel, žádná smysluplná návaznost a náplň života pro mládež není. Většina z nich se rychle vrací do svých komunit, jsou bez zaměstnání, končí neslavně." Existuje další bezradnost, s níž se pedagogové a vychovatelé v Duchcově potýkají.

"Těch problémů, co škola prožívá, je více. Především je to neprovázanost pravidel rezortu školství se sociální problematikou. Také ekonomika na školách je rok od roku složitější. Není to tak dlouho, co základní školy vyřazovaly do speciálních škol děti, které s běžnou výukou měly velké potíže a učivo nezvládaly. Dnes, kdy každá hospodaří sama na sebe, stojí i o "ty hloupější".

"Často si říkám, že už bych mohla o svém životě ve škole a problémech, s nimiž jsem se za ta léta setkala, a nejsou všechny tragické, napsat knížku. Ale kdy? Jsem v jednom kole. Ze školy někdy odcházím až navečer," povzdechla si Dagmar Sluková.