Jedním z mnohých zločinů komunismu byl i systém péče o hendikepované občany. Postižení byli umisťováni do velkých ústavů, které vznikaly v budovách po vyhnaných Němcích, v klášterech a ve vyvlastněných zámcích a vilách. Využilo se především objektů v bývalých Sudetech, v místech daleko od normálního života, takže "naši pracující" mohli žít v pocitu, že vlastně žádní postižení u nás nežijí. Smutné je, že tento systém přetrvává v hlavách úředníků i zákonodárců dodnes. Mentálně postižení lidé nemohou za svá práva sami bojovat. Musí to za ně udělat ti, kterým bylo dopřáno lépe rozumět běhu života. Západní svět toto ví už několik desítiletí, a proto změnil systém péče o mentálně postižené lidi. Vytvořil řadu zařízení, která pomáhají rodině, aby postiženému člověku zůstal pocit domova, i když v něm nemusí spát každou noc. Zařízení přebírají péči o postižené na den, týden, u těžce postižených klientů i na déle, ale tak, aby klienti úplně neztratili rodinu. Díky změně systému mohla i u nás taková zařízení vzniknout. Jsou to denní a týdenní stacionáře, speciální školky a školy. Přesto je u nás stále několik set ústavních zařízení pro lidi s postižením. Žijí zde lidé často zcela opuštěni svými rodinami. Ústavy byly od začátku koncipovány bez ohledu na míru postižení jednotlivců, kteří v nich museli žít. V těchto zařízeních žijí tři typy klientů. Ti první jsou bezmocně ležící lidé, kteří potřebují ošetření jako kojenci. Druzí jsou lidé, kteří se neumějí orientovat v dění kolem sebe ani v prostoru, neumějí udržet osobní čistotu a často jsou agresivní. Pro tyto skupiny je nutné, aby existovaly ústavy s nejvyšší kvalitou péče. Žije tu ale i třetí kategorie lidí - mentálně nedospělých, kteří se ale dokážou v životě orientovat a vykonávat pomocné práce. Mohou žít mimo ústav, když jim zdraví lidé chtějí a umějí pomoci. Jak tuto situaci řešit, dokázal jedinečný experiment v Ústavu sociální péče v Horní Poustevně u Šluknova. Tady děti i dospělé, kteří se neobejdou bez celodenní zdravotní a výchovné péče, umístili do budovy v nedalekém Vilémově, kde je o ně vzorně postaráno. Pro ty, kteří se o sebe umí z velké části postarat sami, vybudovalo vedení ústavu chráněné domácnosti v domcích a bytech v okolí ústavu, kde od malička vyrůstali. V chráněném bytě má člověk soukromí. Úroveň soukromí se odvíjí od schopností - někdo může bydlet sám ve svém pokoji, protože se umí umýt a obléci, nakoupit i uvařit, někdo to nezvládne a potřebuje větší pomoc asistenta. Ale může po společné večeři umýt nádobí nebo zamést. Všichni zvládají nějakou práci někteří v chráněných dílnách, někteří docházejí do balíren, autoopraven. Pracují i na farmě, kde se starají o kozy, ovce, osla a koně, sekají trávu a suší seno. Vydělávají málo, ale na mobilní telefon si našetří a personál je naučí s ním zacházet. Ušetří si i na samostatnou cestu autobusem do Prahy.

Magistrát nechce podporovat chráněné byty

Je to projekt, který nemá u nás obdoby. Realizoval ho ředitel ústavu Milan Cháb, který žil s přesvědčením, že každé postižení je metaforou a i život s ním má svou jedinečnou hodnotu, jen se mu musí dát příležitost. Nový ředitel, Zdeněk Štandera, pokračoval po smrti Milana Chába od loňského května v jeho intencích. Ale ústav je příspěvkovou organizací Magistrátu hlavního města Prahy a radní zjistili, že má dvouměsíční dluh ve splátkách sociálního a zdravotního pojištění. Přestože dluh je směšný, ředitel ústavu byl bez dalších jednání odvolán, což svědčí o tom, že magistrát, respektive radní Hana Halová, nechce v jedinečném řešení pokračovat. Pro týdeník Respekt uvedla, že chráněné bydlení ... je pro magistrát Prahy příliš drahé. Není to pravda - tím nejdražším řešením je vždy ústavní zařízení. Navíc je špatným řešením - a návratem ke zločinnému jednání komunistického režimu.