Když jsem byla před deseti lety ve Washingtonu D.C., přátelé mi připravili překvapení: pozvání do Bílého domu. Byla jsem nadšená a zvědavá na živého prezidenta Billa Clintona. Jaká čest! Když jsme přišli na místo, Bílý dům byl opravdu bílý, z budovy byla hmatatelně cítit historie. Ale! Vypadala dost jinak než v televizi. Byl to opravdu "Bílý dům"? Byl i nebyl. Budova se tak opravdu jmenovala, byla nedílnou součástí onoho známého sídla amerických prezidentů, jenže Clinton v ní nebydlel. Šlo o administrativní zázemí prezidenta související s jeho funkcí. Mimo jiné sem každý den přicházelo neuvěřitelné množství dopisů z celého světa.

Obálky otvíral stroj. Obsluhu stroje měl na starosti mladý muž s na první pohled patrným mentálním postižením. Krmil stroj obálkami, hlídal "světýlka" jeho chodu. Pokud by se vyskytl vážnější problém, mohl zavolat údržbáře. Občas se automatu rozříznutí obálky zcela nepodařilo. To byla příležitost pro dalšího člověka, také s mentálním postižením, který to udělal ručně. Pak bylo třeba ze všech otevřených obálek složené dopisy vyjmout, rozložit, vyrovnat je do malých hraniček. To byl úkol dvou nevidomých žen. Hmatem poznaly nejen popsanou stranu, ale i to, kde je záhlaví a kde pata dopisu.

V další místnosti asi sedm mužů a žen sedělo každý u svého počítače, každý měl malé razítko, kterým přidělil dopisu pořadové číslo a naťukal do počítače ono číslo spolu s adresou odesílatele. Dva ze zaměstnanců byli mentálně postižení, z toho jeden v kombinaci s autismem, navíc vůbec nemluvil. Přesto přepisovali adresy do počítače. Pokud byla adresa nečitelná, chyběla nebo byl jiný problém, předali dopis dalším. Dva z pracovníků byli zřejmě bez postižení, alespoň viditelného. U počítačů pracovaly i dvě neslyšící ženy, které se dorozumívaly znakovou řečí, jedna z nich zvládala odezírání a v omezené míře byla schopna mluvit. Vedoucí obou popsaných kanceláří byla už starší žena na vozíku. Práce zde byla jen na část úvazku.

Pak šla veškerá pošta do druhé místnosti, kde bylo asi sedm dalších lidí, dva z nich na vozíku a jeden dokonce vypadal jako uvězněný v nějakém pevném krunýři, ostatní zřejmě bez postižení. Jejich úkolem bylo dopisy přečíst a napsat k připravenému průvodnímu souboru v počítači ke každému očíslovanému dopisu s adresou i stručný obsah.

Další lidé v dalších kancelářích pak anotace četli a podle nich třídili dopisy podle obsahu a toho, co se s nimi bude dít dále, kdo na ně odpoví, které instituci bude eventuálně předán k vyřízení záležitosti atd. Heslem Bílého domu bylo: Žádný dopis bez odpovědi, a to co nejrychleji, prezidenta přece volí občané… Další lidé dopisy už přímo vyřizovali, odpovídali na ně. Mnoha pisatelům jde jen o odpověď od presidenta, ne o nějakou vážnou záležitost. Do mnoha dopisů se vkládají podepsané fotografie prezidenta.

Administrativa Bílého domu je nepopsatelně obrovská. Ale všude tu pracovali spolu se zdravými i lidé s nejrůznějšími postiženími, a to i hodně těžkými. Takoví lidé tráví u nás často celý svůj život v ústavu a stát to stojí spoustu peněz. Tady si ti lidé vydělávali a platili státu daně, i na tu velkou administrativu, placenou z daní… Smysluplné perpetum mobile? Kromě těchto administrativních pracovníků pracuje v Bílém domě ještě úklidová četa (asi polovina lidí v ní má různé postižení) jednak za pomoci úklidových strojů a jednak ručně.

Není těžké si představit, jak jsou všichni ti zaměstnanci hrdí na to, že pracují v Bílém domě pro amerického prezidenta. Nejde o soucit ani o charitu. Ti lidé podávají přiměřený výkon za odpovídající plat. Prošli intenzivním zácvikem nejen v praktických dovednostech, ale i v nutné bezpečnosti práce, ohledně chování ke spolupracovníkům, povinné mlčenlivosti… Neměli čas se nám v průběhu práce věnovat, ale večer na setkání nadšeně vyprávěli o svém postavení ve společnosti.

V Německu jsem navštívila velkou levnou restauraci, kde tři lidé před otevřením leštili příbory, balili je do ubrousků a skládali do přepravky. Pracovníci byli dost značně mentálně postižení a nebylo to pro ně zcela jednoduché. Balíčky musely být jeden jako druhý, nesměly se rozbalovat, být neúhledné… Šlo o dva muže a jednu ženu s autismem, kteří prý potřebovali velmi stereotypní práci. Odpoledne pak ještě dvě hodiny balili pro změnu příbory na jedno použití do sáčků pro leteckou společnost a přidávali k tomu maličké sáčky s pepřem a solí.

V Holandsku jsem viděla velkou restauraci, kde pracovalo asi devět osob s mentálním postižením. Jejich práce byly různé. V kuchyni při vaření, při dávání oblohy na talíře, jiný plnil misky salátem, ještě jiný sbíral použité nádobí, kontroloval, eventuálně vyměňoval látkové ubrusy, další dvě dívky pracovaly jako číšnice.

V hypermarketu na okraji Londýna jsem potkala muže ve firemním tričku, který doplňoval regály akčním zbožím. Teprve když jsem se ho na něco ptala, zjistila jsem, že nemluví. Ale bez rozpaků a s úsměvem vytáhl z kapsy omluvnou cedulku, která mne odkázala na některého z jeho kolegů. Bylo to úplně přirozené.

Vrátím se do Spojených států. V jedné velké administrativní budově dole byl zadní vjezd do jakési haly. Dopoledne tam vždy vjelo auto s poštou, vysypalo pytel s dopisy na velký stůl s postranicemi. Asi deset lidí, nejméně polovina z nich s různými postiženími, se vrhlo ke stolu. Začali dopisy třídit do různě velkých přihrádek podél stěn. Když bylo hotovo, část dopisů šla ke svým příjemcům v budově potrubní poštou, část rozvezli výtahem, do kanceláří, kam bylo třeba.Tam ještě poštu dále třídili do přihrádek jednotlivým oddělením a jednotlivým pracovníkům. Některé dopisy donesli přímo lidem na sůl. Prý v kancelářích, kam poštu nosí, se na ně už těší, vždy prohodí pár přátelských vět, poptají se, co nového.

Pracoval tam i 28letý John, dospělý syn Madeleine, u níž jsem během svého amerického pobytu bydlela. Je mužem s mentálním postižením, narodil se s Downovým syndromem. Dříve se dětem s tímto postižením říkalo "mongoloidní". Naše ústavy jsou plné dětí i dospělých s tímto postižením. John mi o práci hodně vyprávěl, i když jsem rozuměla jen polovině. Má velké problémy s vyjadřováním i s výslovností. Je ale velmi hrdý, že pracuje a vydělává. Je dokonce hrdý, že platí daně.

Johnovu kamarádku jsem navštívila v její kanceláři v jedné velké zdravotní pojišťovně blízko Baltimore. Zde vyřizuje jednoduché telefonní hovory, tiskne na tiskárně dokumenty, které jí posílají kolegové z kanceláře na její počítač interní poštou (už zformátované a hotové), a pokud je třeba, rozmnožuje dokumenty na kopírce. I ona je velmi hrdá na svou práci úřednice. Má stejný typ mentálního postižení jako John. Mimoto má dost těžkou cukrovku a píchá si inzulín.
Jiný mladý muž pracuje na parkovišti velkého hypermarketu. Jeho úlohou je svážet z parkoviště nákupní vozíky, které někteří nepořádní nakupující klidně nechávají, kde jim takzvaně od ruky odpadnou. A protože mezi svážením vozíků mu zbývá většinou čas a protože i postižení Američané jsou podnikaví, pomáhá lidem odvážet plné košíky k autu a také pomáhá s překládáním nákupu do auta. Dostává slušné spropitné, takže jeho celkový příjem dosahuje příjmu učitele s několikaletou praxí. I on je člověkem s Downovým syndromem.

Další příběh jsem osobně nezažila, jen jsem o něm četla. Jeden duševně nemocný člověk pomáhal lidem u pokladen menšího supermarketu dávat věci zpět do nákupního košíku. Zřejmě těm, kteří (stejně jako občas já) vražedné tempo pokladních nestíhali a připadali si jako pomalá nemehla. Ten muž každý den doma vždy s pomocí otce na počítači připravil malé lístečky s milými a moudrými citáty pro další den. Pro každý den jiný citát, který pak pro radost rozdával zákazníkům u pokladny. Když pak supermarket dělal průzkum, proč jim za posledních několik měsíců významně vzrostly tržby, k údivu všech vyšlo najevo, že důvod je v "lístečkách". Lidem se tak líbily citáty dne, že někteří tam chodili nakupovat každý den jen kvůli nim. Iniciátorovi významně zvýšili plat.
Přiznám se, že programy některých chráněných dílen nejsem moc nadšena - u nás ani v zahraničí. Ale existují i skutečně skvělé. Před třemi týdny jsem se vrátila z Francie. Zdaleka ne vše mi tam připadalo pokrokové a hodné následování, ale chráněné dílny se mi většinou dost líbily. Například rozmontovávají motory, které pak odvážejí jinam k repasi. Vyrábějí velmi funkční a velmi žádané bezpečnostní kování ke dveřím v bankách. Viděla jsem výrobnu nábytku, výrobnu balených hotových jídel, také vyvařovnu rozvážených obědů pro školky, školy a závody. Viděla jsem i kompletační a balicí práce, například adjustaci náhradních těsnění k tlakovým hrncům - od vstřikování výlisků, přes potisk a výstupní kontrolu, až po balení desítek balíčků do krabic. Viděla jsem velkou dvoupatrovou balicí linku na koření, kečupy a dresinky známé francouzské značky…
Představte si mladšího muže v dobře padnoucím tmavošedém obleku, s kravatou a diplomatkou pod paží, jak spěchá ráno do zaměstnání. Pracuje v jedné velké pobočce známé Melon Banky ve Washingtonu. Na tom by určitě nebylo nic divného, kdyby se i zde nejednalo o muže, který se narodil s Downovým syndromem. Dojíždí do práce metrem z Chevy Chase, kde bydlí. Jeho rodiče sem před šestnácti lety utekli z Československa. Strávil zde 19 let v ústavu. Bohužel, česky už uměl dost málo. Co v bance dělal? Třídil mince podle druhu a hodnoty, rovnal je do formiček a určitý počet, daný naplněním formičky (neuměl počítat), dal do sáčku, nalepil příslušnou samolepku, orazítkoval bankovním razítkem a dal do bedničky. Tu práci prý může rychleji a efektivněji dělat stroj, který není příliš drahý. Ale zaměstnávat Petra je pro banku součást její image, umí toho obratně a zdá se i citlivě využívat ve svůj prospěch.

Zaměstnávají v pobočce i dva vozíčkáře. Marketingovým průzkumem zjistili, že jim významně stoupl počet zákazníků banky právě z řad klientů, kteří mají někoho postiženého v rodině, nebo těch, jimž je tento přístup banky sympatický. To není charita, to je chytrý obchodní tah, prospěšný oběma stranám.

A z jiného soudku. V Británii jsem se setkala s Davidem, člověkem, který mi obrázkovým jazykem a s pomocí asistenta vyprávěl, jak získal zaměstnání ranního rozvozu mléka do domácností. Ten muž nemluví a má dost těžké mentální postižení. Když se přestěhoval z ústavu do podporovaného bydlení, vstával uprostřed noci, oblékal se, sprchoval, rušil. Dával najevo, jak moc se chce přátelit s mlékařem. Pozvali tedy mlékaře k němu domů - a ukázalo se, že mlékař nemůže sehnat závozníka, který by mu pomohl roznášet láhve. Šlo totiž o málo atraktivní práci, muselo se vstávat v noci, aby se stihla časná ranní rozvážka. Pro Davida to ale bylo nejatraktivnější zaměstnání pod sluncem, vstávání bylo jeho přirozeností a řeč k tomu nepotřeboval: zákazníci v době rozvážky spí.
Poznala jsem mladého autistického muže, po přestěhování z ústavu bydlí sám s pomocí docházejícího asistenta. Jde o těžkého autistu, který rovněž nemluví, vyžaduje neuvěřitelnou rutinu v životě i činnostech, stereotypy, stereotypy. Toužil pracovat, ale nikdo si nedovedl představit, co by mohl a uměl dělat. Navíc nechtěl vůbec vycházet ze svého nově získaného domova. Bál se, aby o něj opět nepřišel, celý svůj život předtím totiž neopustil ústav. Jako autista nerozuměl vztahům mezi lidmi, nerozuměl vysvětlování nebo ujišťování, nechápal skutečné významy slov. Jeho stereotypní činností bylo stále na prkénku krájet nožem a sekat, zničil řadu prkének… Nechali ho to totiž dělat, když zjistili, že aspoň nějakou činnost nutně potřebuje, že si neublíží, že je zručný. Ale nebylo, co by smysluplně řezal. Tak řezal stereotypně naprázdno do dřevěných prkének a ničil je ve velkém. Pro jistotu mu ale nedávali nic jiného řezat - žádné potraviny, vše jinak dělali za něj.

Pak to asistent zkusil. Prakticky hned Ron zručně nakrájel rajčata na salát, pak listy hlávkového salátu, malé ředkvičky, červenou řepu… Naučil se používat i různé typy ozdobných nožů a naučil se strouhat mrkev, sýr. Obstarali Ronovi zdravotní průkaz a domluvili s místní mateřskou školkou, že jim každý den připraví saláty pro děti. Pak totéž dohodli i s advokátní kanceláří poblíž a s jednou poradnou: braly si saláty pro zaměstnance. Ron nastrouhá a nakrájí saláty, naučil se je promíchat a naplnit jimi průhledné jednorázové misky. Dokonce je už i zváží na přesnou dávku, zavře víčkem, naskládá do přepravky. Ron stále ještě nevychází z domu, ale má placenou práci, vyrábí a prodává saláty. Stal se soukromým podnikatelem. Zákazníkům nosí tašky se saláty poslíček, který také přináší hotové peníze. Finance jsou věc důvěry, a Ron neumí počítat. Objednávky jsou jednoduché: fotografie hotového konkrétního salátu, protože Ron dělá různé druhy, a pod nimi takový počet koleček, kolik chtějí misek salátů daného druhu. Ron to nedělá ve velkém, tak do padesáti salátů denně.

Viděla jsem i ženu, která seděla ve velmi speciálním vozíku - jeho popis není podstatný a už si ho přesně nevybavuji. Ta žena dokázala hýbat jen jednou rukou, a to jen velmi omezeně, hlavně ale v ní neměla žádnou sílu. Seděla u stolku, na kterém bylo připevněné jakési malé, velmi jednoduché rameno ze dřeva s malým motorkem. Rozsah pohybu ruky jí umožňoval brát si ze štůsku jakési smlouvy, na ramenu bylo připevněno razítko. Jejím úkolem bylo razítkovat papíry, ale stisk razítka i návrat ramene byl posilován motorkem a vyváženým protizávažím, takže nebylo třeba vynaložit prakticky žádnou sílu. Hned vedle místa razítkování byla ve stolku díra o něco větší než formát A4, do které orazítkované smlouvy sesunovala. Vypadalo to úžasně jednoduše, a důvod, proč to teď zmiňuji, je, že bych si nikdy nedokázala představit, že člověk s tak těžkým postižením a prakticky nehybný (ta paní nehýbala ani svaly v obličeji) může opravdu smysluplně pracovat. Jistě, lze si představit i práci s počítačem v takové situaci, ale ta paní zjevně byla i dost mentálně postižená. Nicméně, když jsem se jí ptala přes tlumočníka na její práci, viditelně ožila. Ukázala mi ve své tlumočnické obrázkové knize, jak je nadšená, že bere peníze, kupuje si za ně zmrzlinu a videokazety s kreslenými filmy. V úplně nehybném obličeji jí svítily oči nadšením.

Lze se pozastavit nad tím, proč se na konferenci pro zaměstnance úřadu práce dělím o poznatky právě z hlediska takových spíše specialitek až skoro rarit, když jsem samozřejmě viděla i mnoho programů pro lidi s lehkými postiženími typu našich osob se změněnou pracovní schopností. Vždyť problém lidí se ZPS úřady práce trápí, zatímco zaměstnávání tak těžce postižených lidí "není jejich džob". Máme stále více a více nezaměstnaných, kteří jsou v evidenci úřadů práce a není pro ně práce. Proč se tedy nezaměřit na zkušenosti z provozu chráněných dílen v zemích EU, když i těch jsem viděla dost? Proč se nezaměřit na tuhle problematickou skupinu nezaměstnaných?
Řeknu proč. Deset minut je strašně krátká doba, aby se člověk stihl podělit o zahraniční zkušenosti. Byla jsem nucena své téma hodně zúžit a vybrat jen maličký výsek toho, co je inspirativní. Tento rok je Evropským rokem osob se zdravotním postižením. I ti nejtíže postižení mezi ně patří. Přesto jsou jakoby odepsáni, jako by jim nebylo pomoci. Tato konference je pro lidi z úřadů práce. A práci potřebují všichni lidé - i ti s těžkými postiženími, pro které je mnohdy naprosto klíčová. Většinou o mnoho úporněji touží pracovat než mnozí lidé se ZPS nebo s lehkými postiženími. Nemají totiž stejné možnosti jiné seberealizace, zábavy, většinou nemají rodinu, děti. Práce se pro ně mnohdy stává jedinou skutečnou hodnotou. A pokud pak pracují v normálním prostředí se zdravými lidmi, jsou pro ně nesmírně významné i lidské vztahy - mnohdy jediné "normální" vztahy vůbec, které mohou poznat. Jejich osobní asistenti, jakkoli fajn lidé, jsou placenou silou a tento vztah je jiný.
Vím, že jsem idealista, ale věřím, že úřady práce budou mít po přijetí zákona o ucelené rehabilitaci víc možností i prostředků na pracovní rehabilitaci, možná ze zdravotního pojištění. Je totiž s podivem, že těžce zdravotně postižení pracovníci téměř nemají absence a jejich zdravotní stav se díky emočnímu naplnění často významně zlepší.
A na závěr jen přání pro lidi z úřadů práce. Přeji vám, abyste se co nejmíň museli zabývat lidmi, kteří práci nemají, protože v podstatě nechtějí pracovat, a měli víc času i peněz na pomoc těm, pro které má práce takovou hodnotu jako pro lidi, o nichž jsem tu vyprávěla.