Vozíčkářům brání v pohybu schodiště, úzké vchody a jiné hmatatelné překážky. Většinou je také na první pohled zřejmé, co právě potřebují, a podržet dveře nebo pomoci s vozíkem může prakticky kdokoliv. Neslyšící spoluobčané jsou na tom podstatně hůře. Ticho, které jim brání v dorozumění, není vidět a zdolat ho dokáže jedině odborník. "Ke každému jednání potřebují neslyšící tlumočníka znakové řeči a těch je kritický nedostatek,"vysvětlil jednatel Unie neslyšících Jihlava Josef Kala. Znaková řeč přitom není vůbec jednoduchá a několik set slov, která se dají naučit během půlročního kurzu, postačí pouze pro základní orientaci. Český slovník znakové řeči obsahuje asi tři tisícovky znaků a podle názoru Josefa Kaly je spíše skromný. "Vystačit se s tím dá, ale například tady ten švédský je nesrovnatelně obsáhlejší a lepší,"prohlásil. Práci tlumočníkům navíc ztěžuje také individuální přizpůsobování znaků i dynamika projevu jednotlivých neslyšících. Studium znakové řeči se tedy dá přirovnat k výuce jakéhokoliv cizího jazyka s jeho odstíny a dialekty, přičemž svou obtížností mnohé předčí. Běžná taxa za hodinu znakového tlumočení byla stanovena na sedmdesát korun za hodinu před zdaněním. "Za tu cenu se nedivím, že tlumočníci ještě musí chodit do práce a nechtějí nám to dělat,"potvrdil Josef Kala a dodal: "Naše paní tlumočnice dojíždí například z Pelhřimova a ještě projezdí další benzin při cestách s klientem. Za to nedostane ani korunu navíc." Také přístup úřadů a státem nastavený systém placení příspěvků těmto tlumočníkům není zcela ideální. Neslyšící má zákonný nárok na zaplacení jednoho dne, tedy dvaceti čtyř hodin, tlumočení ročně. Příspěvek není vyplácen plošně, ale za jednotlivé výkony. Tlumočník musí tedy nejprve odvést svoji práci, pak si na magistrátu vyzvedne formulář a vyplní údaje o akci. Potvrdí mu ho jak na unii, tak i tam, kde tlumočil. Potvrzení donese na magistrát, odkud ho po schválení údajů pošlou pro peníze do kanceláře pečovatelské služby. "Prý to tak musí zůstat a zjednodušit tento postup podle úřadů není možné,"zlobil se Josef Kala. "Zároveň také neznám případ odjinud nebo z Jihlavy, že by na nějakém úřadě působil náš tlumočník nebo úředník uměl znakovou řeč, a to jsme nyní krajské město,"prohlásil. Nedoslýchavým lidem a osobám se zbytky sluchu dostatečně pomáhají komunikační a kompenzační pomůcky, předepisované lékařem stejně jako brýle. Ti, kteří ztratili sluch postupně nebo například po úrazu, si mohou udržet schopnost artikulace a naučit se odezírat ze rtů. Pro neslyšící od narození však znaková řeč představuje jedinou možnost domluvy. "Nejvíce by pomohlo, kdyby tam, kam neslyšící musí přijít, což jsou hlavně různé úřady, pracovali lidé s alespoň základní znalostí znakové řeči, když ne přímo tlumočníci,"uzavřel Josef Kala.