Cítíme se bezpeční?
Monotónní hlášení tramvajových zastávek, sloužící převážně zrakově handicapovaným cestujícím, ospalou osádku elektrického vozu z jejich snění příliš nevytrhla. Po chvíli se ovšem z reproduktoru ozvalo následující mimořádné oznámení: "Dovolujeme si upozornit cestující na neklesající počet krádeží v dopravních prostředcích Městské hromadné dopravy. Policie České republiky provádí opatření k zamezení této trestné činnosti. Přesto věnujte zvýšenou pozornost svým osobním věcem!" Nevím, jak je tomu v jiných městech naší země, ale s touto výzvou se v dopravních prostředcích ostravské MHD setkáváme zhruba 2 roky. Nejde o nic nového, přesto je reakce ze strany cestujících pokaždé stejná. Najednou jsou pryč dřímoty, letargie a nevšímavost. Většina cestujících se opatrně rozhlédne kolem sebe, ruce sahají do kapes, aby se přesvědčily o přítomnosti peněženek, mobilních telefonů, tašky, aktovky a kabelky jsou sevřeny ještě pevněji a přitaženy k tělu. Konečně, kdo by stál o nepříjemnou příhodu spojenou se ztrátou dokladů, peněz, osobních věcí. Přesto se však dá říct, že tuto nemilou životní zkušenost má téměř každý z nás. Pochybnosti mne napadají v souvislosti s opatřeními k zamezení či omezení krádeží ze strany policie. S uniformovanými nebo maskovanými muži zákona se setkáváme v dopravních prostředcích MHD jen velmi sporadicky!
"Příležitost dělá zloděje", to je rčení, které se v naší společnosti dnes stalo pro mnohé lidi běžnou rutinou. Totéž se týká i krádeží v tramvajích, trolejbusech a autobusech. Mnohdy jde totiž o systematickou a organizovanou činnost malých skupin i větších gangů.
Dnešní zloději nejsou vůbec vybíraví. Je jim zcela jedno, zda se jejich obětí stane dítě, mladý či starý člověk, zdravá osoba nebo vozíčkář, nevidomý a jinak handicapovaný člověk. Pro ně je to jejich "živobytí" a "práce" jako každá jiná.
V poslední době se začínají množit případy okrádání a přepadávání postižených lidí u nás. Mnozí lidé jsou k těmto případům lhostejní, ostatně jako ke všemu, zvykli si na ně, ty slušné a všímavé však oprávněně pohoršují a pobuřují. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou mezi námi i takoví, kteří proti zlodějům osobně zasáhnou. Jeden z těch slušných a všímavých mě upozornil na muže, který se chystal nenápadně odejít s mými berlemi z restaurace. Ovšem nejen upozornil. Zloděje doběhl a berle mi vrátil.
Na jedné z ostravských autobusových zastávek oloupila skupinka mladých romských výrostků slepou ženu. Dokonce jí odcizili i její nepostradatelnou pomůcku - bílou slepeckou hůl. Zřejmě, aby se nepokusila je pronásledovat!
Koncem loňského roku byla v ulicích noční Olomouce přepadena vozíčkářka. Když odmítla agresorovi vydat peněženku, byla jím pobodána nožem do hrudi.
Otřesný případ se stal nedávno v centru Ostravy. Mladý muž s francouzskými berlemi vystupoval po schodech z podchodu. Do cesty se mu postavili dva lidé - muž a žena středního věku. "Nabídla" mu pomoc, ale on ji odmítl. V té chvíli ho začal muž šacovat. Mladík se nemohl pochopitelně bránit. Měl dost starostí s tím, aby se udržel na nohou. Útočník mu postupně vybral z kapes peníze, mobil, doklady. Pak svou oběť přinutil, aby mu vydala hodinky, náramek a prsten. Po několika hodinách se podařilo policii lupiče zadržet.
Hyenizmem označujeme většinou případy rabování po povodních, případy přepadávání a okrádání starých, handicapovaných bezbranných lidí, kterých je v celé republice jistě mnohem více, je v mnoha směrech srovnatelné.
Ankety, v nichž jsou respondenti dotazováni, zda se u nás cítí bezpečně, dopadají dost negativně. Ani my handicapovaní nemáme důvod nad tímto stavem jásat. Přesto nemusíme propadat bezmeznému pesimismu a trvale blbé náladě. V každé společnosti totiž existují kromě nepoctivců i lidé čestní a bezúhonní. U první skupiny je nutné počítat s tím, že je nemusí vždy zastavit pohled na člověka na invalidním vozíku, "chudáčka" šourajícího se o francouzských berlích nebo tápajícího se slepeckou holí po ulici. U tvrdých a bezohledných lidí byste jen těžko hledali vlastnosti jako např. cit, ohleduplnost a lidskost!
Autor: Milan Linhart Zdroj: Časopis Vozíčkář 2/2003 |