Liberecký kraj Jak se žije mentálně postiženým lidem v ústavech? Nejsou pošlapávána jejich lidská práva a osobní svobody? Co chybí seniorům v domovech důchodců? A na co si stěžuje personál, který se o tyto lidi stará? To jsou otázky, na něž nyní hledají odpovědi úředníci libereckého krajského úřadu. Jako jedni z prvních v celé republice začali objíždět sociální zařízení, jichž je v kraji skoro čtyřicet a žije v nich několik stovek lidí. Nepatří sem jenom domovy důchodců nebo ústavy pro mentálně handicapované, ale například také manželské a předmanželské poradny nebo kontaktní centra pro narkomany či alkoholiky. První výsledky jsou zajímavé a ukazují, že ke zlepšení atmosféry třeba v domově důchodců může pomoci i zdánlivá maličkost fakt, že si ošetřovatelky zvyknou všem starým lidem důsledně vykat a budou respektovat jejich názory.

Dědovi v domově důchodců pomůže i vlastní nábytek "Problémů je celá řada. Některé je možné řešit ihned, k vyřešení dalších, systémových, bude třeba i několik let," říká Ludmila Šlechtová, vedoucí krajského odboru sociálních věcí, bezpečnosti a problematiky menšin. Jako příklad okamžitě řešitelného problému uvádí zkušenost z jednoho domova důchodců: "Je zřejmé, že moderní domov důchodců nemůže být ideálním místem pro dědu, který celý život prožil v chaloupce u lesa, měl tam ovce a byl zvyklý na svůj starý nábytek. Najednou se ocitne v domově, kde to vypadá jako v katalogu od Neckermanna, a je jasné, že se tam necítí dobře. Do domova si ale někdy nemůže vzít ze své chalupy ani starou židli. V takovém případě se snažíme ředitelům domovů vysvětlit, že klidně mohou individuálním a splnitelným tužbám svých klientů vyjít vstříc. V tomto konkrétním případě například tím, že dědovi dovolí, aby si část svého nábytku, na který je zvyklý a je to vlastně kus jeho života, nastěhoval i do svého pokoje v domově." Podobných drobností, které často zbytečně zhoršují život klientů v domovech a ústavech, je celá řada. "Jsou to na první pohled maličkosti, ale přitom jde o důležité věci. Snažíme se třeba prosadit, aby v ústavech u záchodů byly dveře, nebo aby se klienti nemuseli povinně koupat v půl třetí odpoledne, což je samozřejmě nesmysl, ale v některých ústavech je to tak z minulosti zaběhané a děje se to dodnes," konstatuje Šlechtová. "Podobné věci je možné řešit ihned. Můžeme i zlidštit přístup personálu, třeba i v tom, že nebudou klientům tykat." Těžší a především zdlouhavější bude podle ní vyřešit problémy tam, kde žije na pokojích příliš mnoho lidí, kde chybějí sociální zařízení nebo pracuje příliš málo zaměstnanců přímo ve styku s klienty, tedy například ošetřovatelek nebo sester. Na druhé straně existují ústavy, kde je příliš mnoho technického personálu, tedy třeba kuchařek, účetních či údržbářů a na pracovníky, kteří se přímo starají o klienty, nezbývají místa ani peníze. Řada potíží má přitom kořeny v minulosti. "Pokud někde zjistíme, že na pokojích žije příliš velký počet lidí, těžko to můžeme personálu vyčítat, protože ty lidi zkrátka nemají kam dát. Je ale v našich možnostech hledat řešení například ve zřizování různých alternativních sociálních služeb, čímž by se domovům a ústavům ulevilo," podotýká Šlechtová.

Byty pro mentálně postižené úředníci chválí Jedním z míst, kde už hodnocení kvality poskytovaných služeb proběhlo, je Domov a Centrum aktivity v Hodkovicích nad Mohelkou, kde celoročně žijí lidé s mentálním postižením. V Hodkovicích jsou klienti rozdělení do pěti skupin, z nichž každá má svou domácnost a lidé se aktivně podílejí na jejím chodu za stálé asistence sociálních pedagogů a vychovatelů. Součástí domova jsou tři samostatné byty pro individuální bydlení. A právě život v bytech ohodnotili úředníci při kontrole kladně. Umožňuje totiž klientům i přes jejich handicap žít jako jejich vrstevníci. "Máme pět skupinových bytů, tři individuální a naši klienti žijí také ve dvou samostatných bytech, které jsou mimo ústav ve městě," vysvětlila ředitelka hodkovického sociálního zařízení Jana Jindrová. Ve skupinových bytech podle ní bydlí vždy maximálně osm klientů, kteří se rozhodli, že spolu žít chtějí. Každý z nich má přitom svoje soukromí, sami si perou, žehlí i uklízejí. "Snažíme se klientům zajistit co nejvíce soukromí a prostoru. Proto jim například umožňujeme zamykání jejich osobních věcí, aby se k nim nikdo nepovolaný nedostal," upřesnila Jindrová. Právě důraz na soukromí a v rámci možností svobodný život by se měly stát samozřejmostí i v dalších ústavech či domovech důchodců v kraji. Podle Jiřího Milera, jenž na zhodnocení situace v ústavech sociální péče spolupracuje s Ludmilou Šlechtovou, se totiž dnes často personál chová příliš úzkostlivě, klienty až příliš pečlivě střeží, aby se jim něco nestalo a tím je nevědomky a většinou s dobrým úmyslem okrádá o část osobních svobod. "Zastaralý systém personál naučil, aby ve jménu ochrany a bezpečnosti klienta omezovali jeho osobní svobody. Pak je ve stresu nejen ošetřující personál, který musí neustále dohlížet, aby se někde něco nestalo, ale i klient, kterého to pochopitelně omezuje," dělí se Miler o zkušenosti z terénu. "Nyní můžeme změnit systém tak, abychom tyto služby dělali jinak. Říkáme ředitelům, že i mentálně postižený klient může za určitých podmínek chodit ven mimo ústav. Pokud vidí ředitelé tuto podporu od nás jako od zřizovatele, tak jsou změnám otevření," domnívá se Miler. Podle něj existují v Libereckém kraji domovy a ústavy, které fungují velmi dobře. Na druhé straně jsou však i taková zařízení, jež mají řadu nedostatků. "Je přínosné, když se v rámci našich hodnocení mohou pracovníci a ředitelé ústavů podělit o své zkušenosti. Je dobré, když ředitel ústavu, kde již mentálně postižení žijí v bytech, může předat své zkušenosti kolegům, kteří ještě tak daleko nejsou," míní Miler.

Kontroly začaly na Českolipsku a půjdou dál S hodnocením kvality poskytování sociálních služeb začali v Libereckém kraji na Českolipsku a postupně půjdou dál do kraje. "V českolipském okrese jsme už zhodnotili všechna zařízení, kromě domova důchodců ve Sloupu. Pokračovat budeme na Semilsku a věříme, že do konce roku se nám podaří zhodnotit stav v celém kraji," doufá Šlechtová. Při hodnocení ústavů zjišťují úředníci nejen názory klientů a personálu, ale na zkušenosti se ptají i příbuzných lidí, kteří musí v ústavech žít. "Během dvou nebo tří dnů, po které hodnocení zpravidla trvá, pozorujeme, co se v jednotlivých zařízeních odehrává, a samozřejmě pracujeme i s dokumentací. Snažíme se kombinací těchto různých přístupů minimalizovat riziko zkreslení informací," uzavírá Jiří Miler.