Holandsko má "psychiatrickou bibli" pro nedobrovolnou léčbu
Důkladný "jízdní řád" pro soudce, starosty měst a psychiatry vytvořilo Holandsko v zákoně o psychiatrických ústavech. Ten je zaměřen zvláště na nedobrovolnou léčbu, ale i na psychogeriatrickou problematiku.
Nizozemí se rozhodlo začlenit do jedné přehledné normy nejen požadavky na instituce zabývající se péčí o jedince s duševními problémy, ale také na soudce či starosty, jejichž rozhodování má dopad na práva pacientů i na činnost zdravotnických zařízení. Zákon o psychiatrických ústavech se týká psychiatrických oddělení všeobecných i univerzitních nemocnic, psychiatrických léčeben, ošetřovatelských ústavů a zařízení pro duševně postižené (resp. sociálních ústavů). Zákonodárci přitom sami sobě uložili povinnost tuto normu vždy po pěti letech znovu hodnotit - zda funguje v praxi dobře, či zda je nutno reagovat na vývoj v psychiatrii.
Rozhodnout o nedobrovolném zadržení osoby, která se jeví jako nebezpečná sobě nebo okolí v důsledku duševní poruchy, a o jejím převozu na psychiatrické pracoviště smí v urgentní situaci (bezprostředního závažného nebezpečí) starosta obce, resp. jím pověřený úředník. Tito úředníci trvale spolupracují s odborníky s dostatečnými zkušenostmi z oblasti psychiatrie, jsou v kontaktu s nezávislými psychiatry pro sepsání lékařských zpráv a mají oprávnění přivolat na pomoc policii. Před převozem dotčené osoby do ústavu ji má nejprve vyšetřit psychiatr, který se na její léčbě dosud nepodílel, ale měl by (pokud to stihne) konzultovat ošetřujícího psychiatra i praktického lékaře. Ústavy s povinností přijmout tyto případy jsou stanoveny vládním nařízením. Starosta obce musí zadržené osobě zajistit advokáta a psychiatrické pracoviště ji seznámí s jejími dalšími právy. K těm patří možnost telefonovat, korespondovat a přijímat návštěvy, podávat stížnosti, dále je zajištěn přístup ke zdravotní dokumentaci. Nikdy nesmí být omezen kontakt s advokátem, soudem nebo státním inspektorem pro kontrolu psychiatrické péče. Na plnění práv pacientů dohlíží správní rada ústavu, inspektoři i prokurátor, který v ústavech provádí předem neohlášené kontroly.
Povolené či nepřípustné metody pro zvládání urgentních situací personálem ústavů upřesňuje vládní nařízení. Vždy má přednost postup při minimálním omezení svobody pacienta. Kromě zcela výjimečných urgentních situací platí pravidlo, že i při nedobrovolném pobytu v ústavu má pacient právo odmítnout navržený léčebný plán. Za jeho kvalitní sestavení nese spoluodpovědnost lékařský ředitel. Při záporném postoji pacienta se léčebný plán konzultuje s jeho zástupcem či soudem. V odkladných situacích rozhoduje o nedobrovolné hospitalizaci soud, který musí mj. vyslechnout dotčenou osobu i jí navržené svědky nebo znalce. Soud rovněž řeší rozdílné názory rodičů duševně nemocného dítěte (v Nizozemí mají právo vyjadřovat se k léčbě i nezletilí od věku 12 let). Pružnější přijímání jedinců s psychogeriatrickými problémy do ošetřovatelských zařízení řeší speciální výbory, pokud dotčená osoba s hospitalizací souhlasí, jinak je případ postoupen soudu. Také ošetřovatelské či sociální ústavy pro handicapované jsou pod dohledem státních inspektorů. Dojde-li k porušení práv pacientů vinou úřadů (včetně pochybení prokurátora nebo inspektora), mají nárok na odškodnění na účet státu. Holandská norma precizně upravuje postupy lékařských ředitelů, osob s odpovědností za léčbu konkrétního pacienta i členů správní rady ústavů.
Autor: boš Zdroj: Zdravotnické noviny, 23.5.2003
|