Postiženým dětem hrozí, že nebudou moci zůstat v kolektivu zdravých spolužáků.Každé ráno vypraví Vladimíra Hofbauerová z Chomutova svého Jakuba na vozíčku na 13. ZŠ na Březenecké. Kuba navštěvuje normální školu, je šťastný, že může být mezi kluky svého věku a žít alespoň jakžtakž rovnoprávný život s ostatními dětmi. Zavřít jej doma mezi čtyři stěny nebo do ústavu by pro něj a dalších osm vozíčkářů, kteří jezdí na stejnou školu, bylo čiré utrpení. Dalších osm těžce postižených dětí je na Zvláštní škole v Husově ulici v Chomutově.

Aby mohly být tyto děti zařazeny v normálních třídách, potřebují trvalou péči. Tu jim poskytují asistentky, které se ve škole o postižené žáky starají. Pomáhají jim při hodině, přesunují je do třídy i na WC. V případě jedné ochrnuté dívenky ji dokonce každé dvě hodiny cévkují. Je to pro mě velká pomoc, svěřila se nám dívčina matka. Když je dcera ve škole, stihnu si alespoň zařídit svoje věci, obejít úřady, nakoupit... Jinak pro mě péče o dcerku představuje čtyřiadvacetihodinovou neustálou službu. To jsou problémy, které si málokdo z nás zdravých dokáže představit.

Přesto rodiče postižených dětí, ale i asistentky, trnou obavami, co s nimi bude dál. Ani po sedmi letech, kdy vozíčkáři za pomoci asistentek normální školu navštěvují, není jasno, kdo je má financovat. Zpočátku asistentky platil úřad práce, to však v roce 2001 skončilo a od té doby si ministerstva mezi sebou tento problém přehazují jako horký brambor. Asistentky pracují na půlroční pracovní smlouvy, přes léto jsou vždy na úřadu práce a nedávno dokonce ani nepřišly peníze na jejich mzdy. Na některých školách občas musely fungovat dokonce pod rouškou romských asistentů , protože na ty, narozdíl od asistentů pro postižené děti, zákon pmatuje.

Zatím mají peníze na výplaty přislíbeny do konce roku. Co bude dál, však nikdo neví. Vstupujeme sice už brzy do Evropské unie, ale na integraci postižených dětí mezi zdravé stát jakoby zapomněl.Je to o penězích, řekla mi jedna z maminek, ale je to také o morálce a lidskosti.


Nedávno se v jirkovském sklípku U Bulhara matky postižených dětí sešly a dohodly se, že společně napíší otevřený dopis premiérovi Špidlovi. Doufají, že úřední šiml jen nezařehtá, ale že se konečně bude jejich situací někdo vážně zabývat.