Devalvovaná důvěryhodnost
"Apelujeme na slušnost a ohleduplnost občanů vůči handicapovaným spoluobčanům," řekla nedávno Eva Kordová, vedoucí referátu sociálních věcí Okresního úřadu v Jičíně. Solidnosti a vstřícnosti se dovolává pro lidi oprávněné využívat výhody související se znakem vozíčkáře. Tedy pro osoby, jež řídí nebo jsou dopravovány takto označeným autem.
Paní Kordová se svým způsobem dopustila hrdinského činu: troufla si hájit vozíčkáře ve chvíli, kdy na OkÚ dorazily stížnosti veřejnosti, že znak je zneužíván. Na místech označených stejným piktogramem a vyhrazených k parkování automobilů vozíčkářů zastavují vozidla s bílomodrým obrázkem, jejichž řidiči nejen že nepřesedají na vozík, nýbrž bez viditelných potíží vystupují z auta a křepkým krokem odcházejí za svým. Přihlížející zdravé občany, nebo ty, kteří volné místo k zaparkovaní marně hledají to samozřejmě naštve - a přitom dotyčný řidič průkazku mimořádných výhod II. a III. Stupně (ZTP, ZTP/P) má! A získal ji regulérním způsobem. Je to pochopitelné, že potom slyšíme poznámky o zneužívaných výhodách a otázky typu: Když oni ano, proč ne já?!
Na jičínském referátu sociálních věcí registrují 1600 držitelů průkazů ZTP a ZTP/P. V téhle souvislosti by jistě nejen mne zajímalo, kolik takto vyhrazených parkovacích míst v okrese mají. V ostatních to sotva bude jiné - a následky jsou nabíledni: závist, zloba, dokonce už i krádeže znaků…
Nepochybně i v tomto případě platí, že zvýhodnění jedněch spolehlivě vyvolá reakci druhých - podle založení toho, kdo takzvaně nemá nárok. Náhodný host ve vyhlášené pivnici bude možná závidět zavedená místa u stolu těch s pravidelnou docházkou, ale porušit nepsaná pravidla se sotva odváží. Práskaný syčák jinde naopak rázně jedná: aby mohl zajíždět pod okna dámy, která bydlí v zóně se zákazem stání, buďto si znak půjčuje od dědečka za krabičku viržinek, nebo ho někomu bez skrupulí ukradne a má se za šikulu a za kavalíra.
Sám na "kulatých nohou" vidím zádrhel v přidělování znaků s vozíkem ležet na stolech, kde se rozhoduje, komu ano a komu ne. Odmítnout nebude snadné. Už proto ne, že se to dotkne lidí, kteří se s nějakým handicapem potýkají. Jisté je, že vedle "čistokrevných" vozíčkářů, lidí s ochrnutýma nohama, nikdo nezpochybní právo na označení auta člověku s oboustrannou amputací obou dolních končetin, který sice jistou vzdálenost po svých ujde, ale rozhodně sotva může pochodovat do centra města ze záchytného parkoviště "za humny". Přiznat ale stejné právo i tomu, komu akorát vrže v kolenou nebo jej po několikakilometrovém vejšlapu začínají otravovat první příznaky artrózy? Můžeme potkat borce, jemuž "hapruje" srdíčko, ale své ostatky udržuje v kondici vyjížďkami na bicyklu, jiný po voperování trojitého bypassu hospodaří na zahrádce - a oba mají za předním sklem auta znak vozíčkáře!
Pokušení chutná vždycky sladce - zvlášť když cílem je získání výhody. Hned tak mezi námi nepřestanou své kejkle provozovat chytrolíni a vykukové - každý svou metodou. Sluchem, čichem nebo kdoví jakým smyslem neomylně poznají, na koho co platí: jednoho utahají málem do bezvědomí nářky, u jiného volí spíš drsný nátlak. Nepochybuji o tom, že právě na referátech sociálních věcí by mohli vyprávět. Ale především na nich zůstane, jestli zneužívání přežije a zlikviduje to málo, co bylo míněno jako pomoc skutečně potřebným.
Nikdo to z vás, vážení na úřadech, nesejme, vy musíte vynést první kartu, vy jste, jak se říká, na forhontě…
Autor: (jn) Zdroj: noviny MŮŽEŠ, číslo 1, ročník XI., strana 7
|