Už půl roku žije Pavel Melichařík s ženou, kterou si vyvolil, jezdí sám do práce a z práce, kupuje si jídlo, co má rád, a pak ho doma jí - u svého stolu, na své židli. A pořád se té nudy všedního dne nemůže nabažit. Protože pro něj to je dobrodružství, které ve svých bezmála padesáti letech zažívá poprvé. Přitom nikdy nic neprovedl, nikdy nestál před soudem a neseděl ve vězení. Jenom měl prostě smůlu. Kdysi dávno na prahu dospělosti nad ním totiž znudění úředníci vynesli ortel: Zbavit svéprávnosti. Pro osmnáctiletého mládence to znamenalo cestu za mříže, odkud unikl až po neskutečných třech desítkách let.

Strašná zpráva

Brána se za Pavlem Melichaříkem (49) zavřela po smrti matky, když mu bylo devět. Macecha, kterou si otec po čase našel, se o něj nechtěla starat, a tak Pavla odložili do dětského domova. V osmnácti měl vykročit sám do života, ale nedostal šanci. "Nedokáže se soustředit, je značně neklidný, má velmi slabou složku intelektu," napsala mu v posudku vodňanská psycholožka Müllerová (křestní jméno dokumenty nezachovaly), pod kterou spadal jeho "rodný" protivínský děcák. Na základě této zprávy putoval pan Melichařík v roce 1970 do ústavu pro mentálně postižené v Nových Zámcích u Olomouce. A tady jeho noví opatrovníci po čase vznesli návrh, aby byl kvůli "sníženému intelektu" převeden mezi nesvéprávné. Olomoucký soud to bez potíží odsouhlasil. Panu Melichaříkovi zhasla naděje, že někdy uvidí své vězení zvenku. To mu bylo dvacet. Několikrát se sice pokoušel prodrat na svobodu, úřady ho ale vždycky stáhly zpět. Až loni se mu podařilo uniknout. Do Nových Zámků totiž přišel nový ředitel a ten mu pomohl. 38 391 jiných lidí žijících za zdmi pěti stovek zdejších ústavů pro mentálně postižené ale na svého osvoboditele teprve čeká.

Zbavte se ho

Většina z nich přitom v ústavech uvízla stejně jako pan Melichařík - díky komunistické praxi odklízet z očí každého, kdo se lišil nebo kdo potřeboval jakoukoli trochu mimořádnější péči. Tito klienti z éry komunismu - lidé kolem čtyřicítky, kteří většinu svého života museli strávit odříznuti od světa - tvoří dnes v českých ústavech většinu osazenstva. Jejich nejčastějším "proviněním" bylo to, že se narodili s nižším intelektem, než je v kraji obvyklé (většinou v pásmu středního mentálního postižení - imbecility), a k tomu často i s tělesným handicapem. Komunistický stát nabízel jejich blízkým jenom dvě cesty: buď nekonečnou starost domácí péče bez jakékoli odborné a sociální pomoci, nebo ústav. Ze stejného důvodu končili v ústavní náruči i lidé po úraze nebo po mrtvici - rodina měla strach, že péči sama nezvládne, a stát místo pomoci nabízel jediné: zbavte se ho! V zamřížovaných areálech tak skončili - a co je nejsmutnější, často končí ještě i dnes - lidé schopní se o sebe s větší či menší výpomocí normálně postarat. "Těch, kteří by to zvládli úplně bez potíží, je mezi klienty zdejších ústavů zhruba čtyřicet procent," potvrzuje šokující fakt Jan Michalík z katedry speciální pedagogiky olomoucké Univerzity Palackého, který se problematikou lidí s mentálním postižením dlouhodobě zabývá. "Ale svobodně žít by samozřejmě mohlo i zbývajících šedesát procent," dodává pan Michalík. "Jen by stát musel peníze, které dává do ústavů, vložit do terénních služeb nebo do pomoci rodinám pečujícím dlouhodobě o postiženého člověka."
Přestože řešení je známé, zdejší "chovanci" mají smůlu. Až na šťastné vytrvalce typu pana Melichaříka se na svobodu jen tak nedostanou. Většina obyvatel ústavů pro mentálně postižené totiž s nástupem za mříže přišla o klíčovou věc - tzv. způsobilost k právním úkonům. A bez té je s nimi ámen. Jde totiž o zásadní podmínku života na svobodě. Takže chce-li někdo z chovanců ústav opustit, musí přesvědčit svého soudně stanoveného opatrovníka, aby podal návrh na vrácení svéprávnosti. Poté musí projít znaleckými testy (kde se ho například ptají na jméno prezidenta, kolik stojí v obchodě chleba a podobně), na jejichž základě pak rozhodne soud, zda mu bude svéprávnost vrácena. Opatrovníci jsou však ještě z komunistických dob většinou ředitelé těch samých ústavů, nebo jejich zaměstnanci, a na nějakém osvobozování nemají vůbec zájem. Pro ně by to totiž kromě práce navíc - museli by propuštěnému člověku pomáhat u něj doma - znamenalo především ztrátu pěti tisíc měsíčně, které dnes na klienta, přesněji řečeno na jedno lůžko od státu dostávají. Komunisty vymyšlený systém, zaručující aby se klient ústavu pro mentálně postižené stal automaticky doživotním vězněm, tak vydržel dodnes.

Zvyklí na klec

Na okraji východočeského města Slatiňany stojí starý klášter Kongregace Školských sester, které se ve třicátých letech minulého století začaly v klášterních prostorách starat o opuštěné děti. Nyní za mohutnými zdmi tráví život tři sta lidí s mentálním postižením. Budova ústavu je protkána labyrinty chodeb, ze kterých se nelze nikam dostat - na dveřích nejsou žádné kliky. Těmi disponují zaměstnanci, dvacítka klientů navštěvujících pomocnou školu a čtveřice vyvolených, jejichž handicap uznalo ústavní diagnosticko-metodické oddělení za "menší" a dovolilo jim chodit na poloviční úvazek do práce - například pomáhat v obchodě s potravinami. Prostor ostatních obyvatel je po většinu života vymezen délkou jedné až dvou chodeb. Na každé z nich je koupelna a dvě místnosti, kde nedobrovolní nájemníci slatiňanského kláštera tráví své dny a noci - neustále ve společnosti ostatních. Jsou tu lidé s různou škálou postižení: někteří nemluví, jiní nechodí, většina je ale obojího alespoň částečně schopná. Uniknout však na chvíli do soukromí, být sám, nemůže za celý život v ústavu nikdo z nich.

Ve vykachlíkované koupelně na jedné z chodeb se zrovna prochází sem tam vysoký muž s tmavými vlasy a stejně tmavýma očima. Nemluví, ale návštěvu vítá s viditelnou radostí. Vypadá to, že by jí rád podal ruku, sáhl si na ni. Má však smůlu - jeho horní končetiny jsou pevně sešněrovány ve svěrací kazajce. Když si hostitel uvědomí, že místo slov nemůže komunikovat ani gesty, bezradně zakroutí hlavou a odchází do rohu místnosti. "On by rozhazoval rukama a já bych ho musela hlídat, aby něco neshodil," vysvětluje mužův úbor přítomná ošetřovatelka, která na podobném zacházení s lidmi neshledává zjevně nic divného. "On je na to Zdeněk zvyklý," dodává s uklidňujícím úsměvem. Má nepochybně pravdu: v sevření kazajky prožil pan Zdeněk (32) většinu dospělých dnů svého života. A takových jako on je ve Slatiňanech spousta.

"To máte těžké, jeden se fackuje, druhý se zase třeba štípe," odpovídá ředitel ústavu Miroslav Kubín na otázku, proč jsou klienti trvale poutáni do svěracích kazajek. "Mohli bychom je místo toho cpát léky, aby jenom leželi, ale to je neetické, tak jsme našli kompromis." Od časté ordinace "ochranného oděvu" neodradila ředitele Kubína ani půl roku stará tragédie. Loni dvanáctého července navlékli pracovníci ústavu čtrnáctiletou Adrianu do svěrací kazajky a zavřeli na noc do speciálního zasíťovaného lůžka. Na bezmocnou dívku pak v noci spadla jedna ze železných tyčí klece a udusila ji. "Ta pacientka byla v ochranném oděvu a lůžku prakticky každou noc," vzpomíná ředitel Kubín. "Musela tam být, protože se jinak škrábala a mlátila. Ale z její smrti jsme se poučili: vyměnili jsme stará lůžka za nový typ, ve kterém už tyč nemůže spadnout. Stálo nás to víc než milion korun." O tom, že by klece a kazajky zrušil, ředitel Kubín vůbec neuvažuje. "Ale vždyť oni ti klienti tam ani nejdou neochotně, oni jsou na to zvyklí," říká.

Vzdělaní a liberálně orientovaní odborníci ovšem nad takovým přístupem lomí rukama. "Sebepoškozování i jiná agresivita lidí v ústavech plyne z nenaplnění jejich potřeb," říká Etel Smékalová, psycholožka z olomoucké univerzity, která se zabývá dopadem ústavních praktik na psychiku jejich svěřenců. "Nejčastěji jde o ty pro nás nejběžnější věci - nikdo si s nimi nepovídá, nemohou chodit na procházku, nemohou mít vlastní věci… A ti lidé se prostě brání, jak dovedou."

Lidé jako my

Koncem devadesátých let došlo v pěti zdejších ústavech k podivným úmrtím a pohár trpělivosti přetekl. Poté co jeden člověk zemřel na opaření ve sprše a jiný při vycházce, nařídil tehdejší ministr sociálních věcí Vladimír Špidla v ústavech namátkové kontroly. Jejich zjištění byla natolik šokující, že se Špidla rozhodl změnit celý systém. Ministerstvo zahájilo práci na zásadní reformě. Ta šla ve dvou směrech: umožnit klientům svobodný život za ústavními zdmi a těm, kteří z nejrůznějších příčin zůstanou uvnitř, zaručit důstojnou existenci. "Ti lidé mají stejná práva jako my," charakterizovala to stručně Milena Jabůrková, tehdejší šéfka ministerského odboru sociálních služeb, která celou reformu na Špidlově úřadu koordinovala.

Práce probíhaly v úzké součinnosti s britskými odborníky a Velká Británie současně reformátorům sloužila jako vzor: velké ústavy tam byly zrušeny (největší je pro čtyřicet lidí), místo zamřížovaných areálů jsou rozvinuty tzv. terénní služby, které pomáhají člověku s postižením, aby mohl žít svobodně ve svém přirozeném prostředí. Česká praxe je zatím úplně opačná. Ústavy průměrně pojímají 100 lidí a ten největší ve Slatiňanech jich má pod střechou ještě třikrát tolik. Více než tři čtvrtiny (83 %) sociálních služeb poskytovaných státem jsou koncentrovány právě do ústavů a domovů důchodců a ministerstvo svou metodou placení na lůžko tuto praxi nadále podporuje. To všechno se reformní tým rozhodl změnit. Trvalo mu to tři roky a dnes jsou na stole výsledky.

Jedním z pilířů celé reformy jsou Standardy kvality péče. "Cílem sociálních služeb je umožnit lidem v nepříznivé sociální situaci - například když trpí nějakým postižením -, aby mohli žít běžným způsobem," píše se v jejich úvodu. Standardy přišly mimo jiné i s tak převratnými vynálezy, jako například že poskytovatel služby (neboli ředitel ústavu) musí péči přizpůsobit přáním a potřebám klienta, že musí dodržovat všechna klientova práva a že si klient může na službu stěžovat nadřízeným úřadům. Ke kontrole dodržování těchto pravidel vznikl systém inspekcí a bylo vyškoleno prvních třicet inspektorů. Ti už mají za sebou několik zkušebních kontrol. "Už z jejich výsledků je zřejmé, že nejsnáze naplňují Standardy instituce poskytující moderní typ služeb v terénu. Naproti tomu služby ústavního typu zřizované státem mají s naplňováním standardů téměř nepřekonatelné potíže," říká Milena Johnová, která systém inspekcí připravovala (viz rámeček Chráněnci Duhy). "Především porušují právo na svobodu - klienti jsou v ústavech zavíráni i přesto, že každý z nich má stejně jako my právo chodit, kam chce. Má tak nárok opustit ústav a o něj nepřichází, ani když je zbaven svéprávnosti," doplňuje ji už citovaný odborník z olomoucké univerzity Jan Michalík. Naplnit za zdmi ústavu pro sto lidí další práva - například na soukromí nebo na sexuální život - je také jen bájnou ideou. "U nás se považuje za běžné a normální, že člověk s mentálním postižením tráví celý svůj život na pokoji s dalšími osmi až dvanácti lidmi. Je ale už na čase zeptat se sami sebe: je taková existence normální? Samozřejmě, že ne. Je to hrubé porušování práv této skupiny," říká Michalík.
Reformátoři si slibovali, že zavedení Standardů kvality povede logikou věci k proměně zdejší sociální praxe. Že ji otočí od obřích, kasárenských ústavů směrem ke vstřícnosti osobní pomoci a na míru šitých služeb. Nicméně příchod nového ministra Zdeňka Škromacha věci podstatně zkomplikoval. Někdejší odborář a komunistický aktivista Škromach totiž této reformě neholduje a dvěma hlavním tahounům, Mileně Jabůrkové a náměstkyni Běle Hejné, dal již výpověď (viz rámeček Osud reformy). Výsledky několikaleté práce tak zatím zůstávají ležet v šuplíku a ve většině ústavů dál panuje starý "pořádek".

Řekni, co bys chtěl

Do změn v duchu reformy se ale na vlastní pěst pustil Martin Haicl (36), ředitel ústavu pro 120 mentálně postižených mužů v Nových Zámcích na Olomoucku. Předtím, než v roce 1999 vyhrál konkurz na tuto funkci, vedl sedm let speciální mateřskou školku pro tělesně postižené. "Měl jsem hned na začátku velkou chuť pomoci těm lidem vrátit se zpátky do společnosti, ale nevěděl jsem, jak to udělat. Tak jsem se pro začátek snažil ústav aspoň otevřít," vzpomíná ředitel Haicl na seznámení s klienty, kteří nikdy v životě nebyli dál než v zámecké zahradě. Po konzultaci s experty česko-britského projektu rozjel radikální proměnu. Po léta zamčená brána ústavu zůstávala najednou celý den otevřená. U vchodu zmizely píchačky pro zaměstnance, neboť jejich existence podle ředitele měnila poslání služby v běžnou pracovní otročinu. Tři z původních pracovnic - zdravotních sester, které podle jeho slov zacházely s klienty špatně (bily je a jedna z nich neoznámila znásilnění mezi klienty během své služby) - dostaly výpověď. Na místo staničních sester pak ředitel Haicl dosadil psychologa, speciálního pedagoga a vychovatele. Klienti, kteří dříve museli chodit ve stejných uniformách, dnes mohou mít najednou na sobě vlastní oblečení. Jejich ložnice se přestaly zamykat a stejně tak zmizely zámky z jednotlivých oddělení.

I přesto ale některé přežitky z minulého období v ústavu zůstaly. "Například zajistit uživatelům soukromí - to prostě v ústavu není možné," říká ředitel Haicl. Rozhodl se proto hledat cestu, jak své klienty dostat na svobodu a pomáhat jim, aby mohli žít život jako my. Z peněz ušetřených z rozpočtu se mu podařilo vystavět dva chráněné byty, ve kterých se lidé s pomocí asistentů učí v šestiměsíčním kurzu základní věci: prát, vařit, nakupovat. Potom se mohou přestěhovat do jiných chráněných bytů, kde je asistenční služby méně. "Takovýmto způsobem jsou schopni žít naprosto všichni mí klienti. Někteří s větší a někteří s menší dopomocí," říká ředitel Haicl. V této době bydlí mimo ústav zatím šest klientů. Ale i pro ty, kteří ještě v ústavu zůstávají, se po nástupu nového ředitele a jeho lidí leccos změnilo. "Není důležité, co bych chtěl s klientem dělat já, ale co by chtěl dělat on," říká Robert Dominik, vedoucí jednoho ze čtyř ústavních oddělení. Do té doby to v ústavu fungovalo opačně: všichni klienti museli například vstávat v pět hodin a uléhat v půl šesté večer, aby večerní služba neměla pokud možno žádnou práci. Nyní klienti vstávají po sedmé hodině, kdo si chce přispat, ten si přispí, kdo chce vstát dřív, vstane dřív. "Začali jsme také každého klienta, který je nějak agresivní, řešit: hledáme důvod, proč se tak chová, jaké má potřeby, co by chtěl. Učíme se vycházet těmto lidem vstříc," říká Kateřina Kafková, vedoucí čtvrtého oddělení pro lidi s nejtěžším postižením. Svěrací kazajky ani ochranná lůžka tu nemají. "Kazajka prostě není žádné řešení," říká paní Kafková. "Když se jeden z mých klientů zlobil a mlátil kolem sebe, tak jsem ho objala a hladila po tváři. Po chvíli se rozplakal, usnul a bylo po všem."

V Nových Zámcích si také můžou sami klienti říci, co jim vadí a co by potřebovali. Po příchodu nového ředitele totiž vznikl devítičlenný Výbor klientů, který se schází s vedením a společně pak v diskusi nad problémem hledají východisko. "Já bych chtěl takový pěkný stolek, nemám tam žádný, a jak píšu, tak píšu na válendě a je to nepohodlné," říká pan Brychta, jeden z členů výboru klientů. "Předtím jsem chtěl lampičku a už jsem ji dostal," dodává. "Klienti zpočátku neuměli vůbec jednat, byli zvyklí se projevovat afekty. Teď nastala změna: zasednou ke stolu a hovoří," popisuje ředitel Haicl přínos výboru. Jedním ze stupňů vedoucích zpět do běžného života je pro obyvatele Nových Zámků i projekt "Sebeobhájce". V jeho rámci se učí, jak obhájit své názory, vyjádřit, co se jim líbí, co ne, a jak se dobrat řešení.

Na svobodě

Jedním z těch, jimž příchod ředitele Haicla přinesl svobodu, je už zmíněný Pavel Melichařík. Už půl roku žije se svojí družkou Zuzanou v malé vsi Sobáčov poblíž Nových Zámků. "Cítil jsem, že tam nepatřím, tak jsem se snažil něco dělat - přemlouval jsem je, abych mohl pracovat. Nakonec mi dovolili pomáhat v kotelně," popisuje své začátky v ústavu. "Občas jsem i utekl, a šel jsem si koupit kafe a cigarety," dodává. Pak se seznámil se svojí nynější družkou Zuzanou Komárkovou. "Druhého srpna to bude deset let, co jsme spolu," říká pan Melichařík. "Seznámili jsme se díky tomu, že Zuzka chodila na návštěvy za svým bratrancem do kasáren, které jsou naproti ústavu. Tak jsme se do sebe zakoukali a začali spolu chodit." V ústavu ale vztahu nepřáli. "Kolikrát sestry za námi přišly a nadávaly nám, jak to že tady Zuzka je. Tak jsem se proti tomu postavil a řekl jsem jim na rovinu: ona chodí za mnou a ne za váma. Pamatuju si, že když jsem chtěl třeba volno na čtvrtek a pátek, abych mohl jet se Zuzkou a její rodinou na nákupy, tak mi bývalý ředitel vždycky řekl: Co zase chceš? Volno? Ne, až o víkendu. Vždycky mi to takhle řekl," vzpomíná pan Melichařík. "Tak jsem si řek: Pavle, musíš s tím něco udělat."

Požádal ředitele, aby mohl odejít z ústavu a žít se Zuzanou. Bez vrácení svéprávnosti to však nešlo a soud mu žádost o to pokaždé zamítl. Jmenovaný se neorientuje v běžných záležitostech, opakoval rozsudek monotónně. Přesto se nový ředitel Haicl rozhodl, že vytrvalému milovníkovi svobody pomůže. Nejdříve mu zajistil "kurz", ve kterém ho jedna ze zaměstnankyň učila to, co člověk žijící celý život v ústavu nemohl znát: rozeznávat peníze, orientovat se v mapě, zboží, ale i v matematických úlohách. Po absolutoriu přišla hlavní zpráva:
můžete jít, kam se vám zlíbí. A tak se pan Melichařík po třiceti letech ocitl venku před svým vězením. Dnes bydlí u své ženy, pracuje (jako údržbář v ústavu), dostává mzdu, sám si nakupuje, vaří, pere, uklízí - nebo, když se mu nechce, neuklízí. Navíc má k dispozici asistenta, na kterého se může kdykoli obrátit s prosbou o radu v neznámých situacích. Zatím pomoc potřeboval v jediném případě: banka mu neposílala do nového domova důchod a asistent mu pomohl zjistit příčinu. "Celkově se teď cítím dobře," říká spokojeně pan Melichařík. "Hlavně že jsem z ústavu pryč. A na rovinu říkám, že se mi po ničem, co tam bylo, nebude stýskat. Byl jsem tam takový nanic."


Osud reformy

Další osud připravené reformy zůstává po nástupu nového ministra Zdeňka Škromacha nejasný. Krátce po svém jmenování totiž odvolal z funkce dva největší tahouny celé reformy sociálních služeb - vedoucí česko-britského reformního projektu Milenu Jabůrkovou a náměstkyni Bělu Hejnou. Podle Škromacha totiž nedotáhli v reformě otázku financování. Na jejich místo pak dosadil Ludmilu Müllerovou (bývalou poslankyni za KDU-ČSL), která pak na post šéfa odboru sociálních služeb dosadila svého známého Pavla Franka, textilního inženýra z Krnova, který se sociální politikou nikdy předtím nezabýval. "Rozhodující je manažerská schopnost, schopnost zorganizovat si práci, a k tomu má tento člověk předpoklady," vysvětluje ministr Škromach, proč takovouto volbu posvětil. Nově dosazeným lidem dal Škromach za úkol předložit do půl roku nový věcný záměr zákona, který by se soustředil především na způsob financování služeb. Reformátoři ovšem začali mít obavy. "Musíme vycházet z toho, co tady je. Nelze to měnit mávnutím proutku," nechal se totiž slyšet ministr Škromach. "Nehodlám měnit vůbec nic," prohlásil pak krátce po nástupu do funkce nový šéf Frank. Právě kvůli jeho neodbornému vedení dalo pět tvůrců reformy výpověď. "Pan Frank tomu prostě nerozuměl. Pod ním se nedalo efektivně pokračovat v práci," říká Milena Johnová, která odešla z místa vedoucí týmu zabývajícího se kvalitou služeb.

Nicméně po čase ze zdravotních důvodů rezignoval i vedoucí Frank a na jeho místo nastoupil dosavadní šéf oddělení provozu sociálních služeb Martin Žárský. Ten se k práci svých předchůdců staví vstřícněji a slibuje, že všechny výsledky jejich úsilí - Standardy kvality, inspekce i komunitní plánování - budou v návrhu zákona zahrnuty. "Nedovedu si představit zásah, který by tomu zabránil," říká Žárský. Zda to ale nakonec skutečně tak dopadne, se pozná až za půl roku.
Konec rámečku

Chráněnci Duhy

Před deseti lety vznikla v Praze první alternativa k ústavům pro mentálně postižené lidi - Společnost Duha. Během své existence zřídila 14 chráněných bydlení a nyní zajišťuje svým klientům i podporované zaměstnávání. "V praxi vypadá jejich život úplně stejně jako život každého z nás: ráno vstávají, jdou do práce nebo se zabývají nějakou činností mimo byt, pak nakupují, jdou na procházku…" popisuje typický den klientů ředitelka služeb chráněného bydlení Duhy Eva Brožová. Rozdíl je pouze v tom, že tito lidé potřebují v řadě všedních situací podporu. "Potřebují asistenta či průvodce, který nerozhoduje za ně, ale vysvětluje jim jednotlivé informace a pomáhá jim se v nich orientovat," říká paní Brožová. Dnes takto žije třicet klientů Duhy. Mezi ně patřili i Roman a Irena. Jejich cesta na svobodu však nebyla jednoduchá. Roman nejdříve tajně posílal dopisy na úřady, kde si stěžoval na to, že ho v ústavu pro mentálně postižené v Bystřici zavírají do klece a dávají mu injekce. Po jedné stížnosti dokonce přišla do ústavu kontrola a odvolala ředitele. Poté se Roman rozhodl společně s Irenou napsat na soud žádost, že chce z ústavu ven, že do něj nepatří. V té době uviděl v novinách inzerát Společnosti Duha, zavolal tam a dohodl si první schůzku. Tam jim pomohli dokončit, co sami začali - podařilo se vrátit oběma způsobilost, takže mohli z ústavu odejít. Nyní mají po svatbě, sehnali si byt a před rokem se jim narodil syn Daniel.
Konec rámečku


Rozhovor

Navýšení je narovnání v rozpočtech zařízení, říká ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach

Proč jste vlastně odvolal náměstkyni Hejnou a ředitelku Jabůrkovou?

Když si vezmete jednotlivá ministerstva, tak já jsem provedl nejméně personálních změn ze všech, takže nikdo si nemůže příliš stěžovat. Ale tohle je moje manažerské rozhodnutí: když chci ten systém dotáhnout do konce, tak k tomu musím mít lidi, kteří jsou dostatečně motivováni. Reforma nebyla pořád připravena, musela se odložit o rok, nebylo připraveno financování sociálních služeb podle již schválené novely. Člověk musí realizovat věci s tím, komu důvěřuje. Teď je pro mě zásadní jasně sdělit hlavním organizacím poskytujícím sociální služby, že se nemusejí ničeho obávat. Pro příští rok jsou finance zajištěny.

Věta, že se hlavní organizace nemají čeho obávat, napovídá, že vyhovíte lobby velkých ústavů. Vy nechcete to, o co usiluje reforma - tedy terénní služby a malé ústavy do 40 klientů jako v Británii?

Víte, to co mi říkáte, to je zase lobby jiných skupin. Když si to vezmete ekonomicky, tak ty ústavy tady přece existují a v provozu na lůžko mají určitý výsledek. A tudíž představa, že bychom současná zařízení rušili a stavěli nová, je nesmyslná. Na příští rok se po letech podařilo prosadit zvýšení platby na lůžko asi o sedmnáct procent, čili spíš by to mělo směřovat k výkonovým a kvalitativním ukazatelům financování.

Navýšením platby za ústavní lůžko ale dál podporujete existenci ústavů, což jde přímo proti duchu reformy.

Vyslovit závěr, že zvýšení státní účelové dotace na lůžko je projevem prioritní orientace rezortu na ústavy sociální péče, je úsměvné. Otázku preferencí v sociálních službách nelze řešit tím, že MPSV bude ignorovat dopad rostoucích nákladů na provoz těchto zařízení. Navýšení této dotace je jen částečnou spoluúčastí státu na narovnání propadu v rozpočtech těchto zařízení v posledních letech v důsledku stále stoupajících nákladů na provoz.

Jak to bude se Standardy kvality péče?

No vidíte, to je ten zásadní problém. Pilotní projekt běží, ale výsledky zdaleka nebyly připraveny v té podobě, jak bych si představoval. Pilotní projekt mi nic nepomůže, když není připraven zákon. Moje základní vize je taková, že skončila doba bádání a teď už musíme začít věci realizovat.

Jak si tedy představujete reformu sociálních služeb?

Konečný stav by měl být, že prostředky půjdou za klientem, to myslím očekávají všechny organizace. Problém je stanovit parametry, a na to právě nebyly připraveny materiály. Já vím, že ty dvě dámy budou tvrdit, že materiály byly připraveny, ale v té hromadě, kterou mě zahrnuly, nikde nebyly parametry. A když přišlo na lámání chleba, na vládní nařízení o financování služeb, tak prakticky nic nebylo připraveno.

Pro mě je teď zásadní, aby to proběhlo ještě v tomto volebním období. Znovu říkám: čas bádání skončil.