Dnes ráno nám přišel jedem zajímavý článek od jednoho českého krajana v USA, který se zamýšlí nad vztahem českého národa ke starým lidem. Nechápu, proč z jedné situace, kterou zde zažil posuzuje celý národ. Vzhledem k tomu, že se to částečně týká i zdravotně postižených, předkládám Vám jej k posouzení.

Libor Gino Doležal

Při své návštěvě v Česku v roce 1995 jsem vlezl do knihkupectví a začal na pultech pátrat po foglarovkách a mayovkách, protože to bylo asi tak všechno, co mne z české knižní produkce zajímalo. Vedle mne stal starší pán, jasně důchodce, a četl si v nějaké knížce, tedy činnost zcela normální v každé civilizované prodejně knih jako je třeba Barnes&Noble nebo Books A Million.

Nikoliv je tomu tak v České republice. Zezadu přišla prodavačka, která předtím alespoň deset minut telefonovala, mne minula, protože jsem zrovna jednu knížku položil a po druhé sáhl, ale oslovila toho dědulu vedle mne. "Tak koupíte si tu knížku nebo si ji chcete přečíst hned tady?"

Starý pan okamžitě položil knížku a sáhl po dveřích a odešel - já bych to popsal jako "okamžité prchnutí". Prodavačka se za ním podívala a pronesla: "Důchodce zasranej!". "A copak Vám ten důchodce udělal?" zajímal jsem se okamžitě. "Starejte se laskavě o svý!" bylo mi odseknuto. Tak jsem položil
už vybrané knížky, foglarovka, nefoglarovka a šel si je koupit jinam.

A žasl jsem nad tím, jak je to možné. Proč v tom Česku je taková nenávist k důchodcům? Důchodce je v civilizovaném světě (což znamená, že nemluvím o Česku) osoba respektovaná a dostává se mu nejlepšího zacházení a ohledu. Vzpomněl jsem si na toho výše zmíněného českého důchodce před pár dny v našem knihkupectví Barnes&Noble, což je knihkupecká samoobsluha, žadná pultovka.

Jeden důchodce si tam sedl a prodavačka tam běhala a vytahovala mu knížky z regálu, i když si je teoreticky mohl vytáhnout sám (dovedete si představit ty "ochotné" prodavačky v Česku?). Důchodce vypadal jako Raymond Cromley a chtěl knížky o Berlíně. A tak jsem nakonec i já strávil pěknou chvíli
povídáním s prodavačkou, která nikoho nenapadala a neodsekávala důchodci se zájmem o Berlín. Raymond Cromley nikdy nebyl v Berlíně, je reportérem v Pentagonu. Tím úplně nejstarším.

Akreditaci reportéra má v Pentagonu pres 500 lidi. Jedním z nich je Raymond Cromley, výhradní zpravodaj pro Cromley News Service. Je mu 91 let, v jeho kanceláři je starý psací stroj Royal bez pásky, 1971 World Almanac a 17 zubních kartáčku v plastickém kelímku. Na pravidelných tiskových konferencích sedí v první řadě a dělá si poznámky na čtvrtky papíru, které mu pasují do kapsy na košili. Jeho fotka visí na zdi spolu s ostatními reportéry z Pentagonu.

Pokud je známo, tak Raymond Cromley nenapsal žádnou reportáž už řadu let, ale nikomu to nevadí. Tenhle důchodce chodí po Pentagonu ve vytahaném svetru a brýlích jaké nosíval Felix Holzmann. Každé ráno přijede do kanceláře svým dvacet let starým Mercedesem a jde si zaplavat do Pentagon Officers Athletic Club. Pak zkontroluje kursy na stock marketu a jde si vzít nové press releases.

Při tiskových konferencích reportéři vřískají jeden přes druhého, aby jim buď Kenneth Bacon nebo Donald Rumsfeld odpověděl, ale starý pan Cromley se nikdy neptá. Pouze teď začátkem února promluvil. Rummy zrovna vysvětloval, že při bombardování vojenských cílů vždy můžou být civilní oběti, když tu
se ozvalo z první řady: "I was bombed" (Já jsem byl bombardován).

"What'd you say?" (Cože?) ztuhl Rumsfeld. "I said I was bombed" (Řekl jsem, ze jsem byl bombardován), potvrdil klidně pan Cromley. "You were?" (Vážně?), děsil se Rumsfeld. "In World War II. Yes, sir." (Ano, ve druhésvětové válce).

Mezi ostatními reportéry kolují fámy o paně Cromleyho minulosti - že je šílený milionář, že byl v OSS, že měl zákaz psaní v padesátých letech. Cromley sám říká, že jsou to blbosti, že byl vždycky Republikán. A skutečnost je mnohem zajímavější než všechny fámy.

Ve třicátých letech začal Raymond Cromley, syn californského farmáře, studovat fyziku na Cal tech v Pasadene, kde se s přátelil s Albertem Einsteinem, který tam hrával na housle a violu. "Jeden z nejhorších houslistů které jsem kdy slyšel", praví dnes Cromley.

Mladý Cromley dokončil studium fyziky v roce 1933 a přestěhoval se do Japonska, protože se mu to zdálo dobrodružné. Ve vlaku se seznámil se studentkou medicíny jménem Masuyo, brzy se s ní oženil, měli syna jménem Donald a Cromley začal psát pro Wall Street Journal v Tokyu. Pár dnů před
japonským útokem na Pearl Harbor byl Cromley spolu s ostatními americkými reportéry v Japonsku zatčen, držen na samotce a mučen. Když Jimmy Doolittle bombardoval Tokyo v dubnu 1942, bomby padaly i na vězení kde byl Raymond Cromley zavřený. A to bylo to bombardování, o kterém mluvil.

O dva měsíce později byl Cromley vyměněn za japonské diplomaty, kteří byli drženi ve Washingtonu. Vrátil se do USA na švédské lodi Gripsholm s dvouletým synem Donaldem. Manželka musela zůstat v Japonsku, protože Japonsko mělo málo lékařů a prostě ji nepustili.

Doma v Americe se Raymondovi rodiče začali starat o malého Donalda a pan Cromley vstoupil do armády a protože uměl japonsky a čínsky byl v armádě přidělen k vojenskému zpravodajství a v červenci 1944 byl s ostatními vyslán na super tajnou akci "Dixie Mission" do Činy za Mao Tse-tungem.

V té době nebyl Mao nic víc než charismatický mladý vůdce čínské Komunistické strany, bojující s nacionalistickou vládou generála Chiang Kai-sheka, a byl s celou jeho armádou schovaný v jeskyních blízko města Yenan. To bylo ještě pár let před tím, než uchvátil kontrolu nad celou Čínou. President Roosevelt, Demokrat do morku kosti, si bláhově myslel, že přesvědčí nacionalisty a komunisty, aby vytvořili koaliční vládu a tak že on, FDR, zabrání občanské válce v Číně.

A tak když Mao bydlel v jeskyni, tak se stalo, že Raymond Cromley bydlel v jeskyni taky. Něco přes šest měsíců. Maova jeskyně byla hned vedle. Postupem času byl schopen se s Maem i částečně spřátelit a dokonce tančil i s jeho ženou Jiang Qing na oslavě čínského Nového roku.

Když se válka chýlila ke konci, Mao požádal Raymonda Cromleyho, aby poslal vzkaz presidentu Rooseveltovi o tom, že Mao je ochoten přijet do Washingtonu k jednání, pokud bude přijat jako hlavní čínský představitel. Tento kabelový vzkaz byl ale zachycen v Chunkingu tehdejším americkým
velvyslancem v Číně Patrickem Hurleym, který byl proti takovému střetnutí. Vzkaz Rooseveltovi jednoduše zadržel a nedal doručit.

"Nedoručený telegram byl jednou z největších ironií té doby", napsala historická Barbara Tuchman v roce 1972 v eseji v Foreign Affairs nazvané "If Mao had Come to Washington" (Kdyby Mao přijel do Washingtonu). Barbara Tuchman se dále domnívá, že pokud by Mao tehdy přijel do D.C., možná by U.S. nepodporovaly tak silně nacionalistickou vládu a Mao by se nestal tak proti-americkým (obzvláště když proti sovětským komunistům měl taky výhrady) a možná by ani nedošlo ke korejské válce. A možná ani k vietnamské válce ne. Tak je to alespoň v jejím článku.

Když válka skončila, tak se Raymond Cromley vypravil do Japonska pátrat po jeho ženě. Našel ji v Tokyu, umírající na tuberkulózu. Zemřela po několika měsících a Cromley se vrátil do U.S.A. sám. Začal zase pracovat pro Wall Street Journal a psal články na témata národní bezpečnosti.

Koncem padesátých let se znovu oženil a měl čtyři další děti. V roce 1967 jeho nova manželka náhle zemřela na toxicky sok, když jejich děti měly 2, 4, 7 a 9 let. Pan Cromley pracoval dál a často si bral děti sebou do Pentagonu, kde bylo pro ně hodně příležitostí běhat po chodbách a nebo jezdit v ponožkách po naleštěných linoleových podlahách a nebo i na různé události, ať už z nutnosti a nebo prostě že chtěl, aby děti věděly, co se ve světě děje.

V roce 1975 Raymond Cromley vytvořil svou vlastní firmu, Cromley News Service, s jim samým jako jediným zaměstnancem. Psal své pravidelné články a sloupce, které byly otiskovány ve zhruba dvou stovkách různých novin až do poloviny devadesátých let, kdy si tak nešťastně zlomil nohu na ledě, že
musel strávit několik měsíců doma. Po návratu do práce, když už si jeho obvyklí zákazníci mezitím našli jiné "zdroje", už ani vlastně psát nezačal. Což ovsem neznamená, že by přestal chodit do své kanceláře v Penatgonu.

Jeho syn William říká: " Můj otec nevidí důvod přestat dělat to, co dělá, jen proto, že to přestal zaznamenávat na papír. Rád si popovídá rád povzpomíná nějaký svůj příběh a rád si poslechne něco nového. Pentagon mu dává něco o čem může přemýšlet a mluvit."

Bryan Whitman, který řídí tiskové operace Pentagonu, přiděluje kanceláře reportérům a vydává novinářské akreditivy, přiznává, že občas slyší, že by kancelář Raymonda Cromleyho a jeho tiskové oprávnění mělo být zrušeno, protože už vlastně nepíše a je důchodce, a říká o tom: "Já sám nemám žádné důkazy o tom, že by nepsal a ani o tom vědět nechci. Jak já to vidím, Raymond Cromley je pracující reportér, zaměstnaný firmou Cromley News Service".

Tak tohle všechno zhruba jsem jim vyprávěl v tom knihkupectví a nikdo do nás nevrtal a neptal se, zda si ty knížky, co držíme v rukou, koupíme.

A vyprávěl jsem jim i o Berlíně, o berlínské zdi, co tam už nestojí, o Checkpointu Charlie a pruzích země, které byly tak posety nášlapnými minami, že se tam nikdo ani neodvážil vlézt a rostla tam jen vysoká tráva, kdo by ji asi sekl a lebeda. V té lebedě se přemnožili jen malí králici, které nikdo nerušil, protože v tom pásmu se je střílet nikdo neodvážil, přímo chodit tam taky nikdo nemohl, když tam byly ty miny a králici sami byli tak lehcí, že zahrabané miny svou vahou neodpálili, mohli dělat hop, hop, hop, cupity dup jak chtěli a tak tam ti malí němečtí králici měli v tom zaminovaném pásmu takový nerušený surrealisticky ráj. Ano, byl jsem tam a dnes nevím, jak jsme mohli se z toho nezbláznit...

A taky o zajímavém starém železném mostu jménem Glienicke Bridge přes Sprevu (přes Berlín se táhne i Havel, jen tenhle netáhne do Portugalska), kde si civilizovaný svět s říši zla vyměňovali lidi za lidi a jak tam šel i Karel Kocher, a jeho fešná paní v bílém kožichu a z druhé strany přicházel
malý človíček s velkou hlavou v beranici - Anatolij Scaranskij, co se dnes jmenuje Nathan Sharansky a je ministrem vlády v Izraeli. I tam jsem byl.

Paní knihkupcová Barnes Noblova pokývala hlavou a pravila: "There is a great book behind every old man!" (Za každým důchodcem je velká kniha).

Otočil jsem se a za mnou byl akorát sloup, regály s knížkama byly až o kus dál, takže ani nevím, kterou velkou knihu vlastně myslela.

Autor: Ross Hedvicek
Zdroj: Vlastní zpráva