Listopadové sobotní ráno, v ulicích se válí mlha. Jemným oparem je dnes zahalena i brněnská dominanta, starobylý Špilberk, takže výhled z kuchyně Jirkova bytu se nenabízí v celé kráse. Nevadí, za pár chvil útulnou místnost provoní čaj a čerstvé pečivo. Snídani připravuje Jirka svému spolubydlícímu den co den. Erik totiž na brzké vstávání moc není, zato se udžuje v kondici pravidelným cvičením jógy - dvakrát denně ho najdete soustředěného v nějaké jogínské poloze. Čím je tento příběh obyčejného soužití tak výjimečný? Jirka a Erik patří mezi lidi, pro které je vaření ranního čaje samo o sobě něčím výjimečným. Jirka je oligofrenik, Erik lehký autista.

Třípodlažní dům v klidné ulici nedaleko centra ještě donedávna pomalu, ale jistě chátral. Do vlastnictví brněnské Charity byl před třemi lety navrácen v naprosto nepoužitelném stavu. "Myšlenkou chráněného bydlení jsme se v Charitě zaobírali téměř od jejího vzniku, problém byl pochopitelně v chybějících prostorech," vzpomíná vedoucí projektu chráněného bydlení Karel Kosina: "Zcela neplánovaně jsme měli možnost otevřít první chráněný byt už víc než před rokem, po pár měsících přišla na řadu dvoupodlažní vilka pro devět klientů a začátkem letošního listopadu, po téměř roční kompletní rekontrukci, se konečně podařilo spustit zkušební provoz tady na Grohové."

Samostatný Jirka

Lidé s lehkým až středním mentálním postižením jsou u nás ve většině případů odkázáni na život v ústavech, v lepším případě zůstávají i přes dospělý věk s rodinou. Chráněné bydlení je způsob, jak společenské bariéry a izolaci postupně zmenšovat, dává mentálně postiženým šanci osamostatnit se a zapojit do života zdravých lidí. Jirka, Erik, ale i jejich sousedi z prvního patra - Katka a Tomáš - měli to štěstí, že tento způsob už skoro měsíc využívají.

Klienty Chráněného bydlení svatého Michaela jsou mentálně postižení a autisté, v každém z bytů je po celých čtyřiadvacet hodin k dispozci osobní asistent, který pomáhá s běžným chodem domácnosti. "Někdy si říkám, k čemu mě Jirka vlastně potřebuje, je strašně samostatný," říká žertem Honza, Jirkův asistent. Když je tak pozoruji, připadají mi spíš jako dobří kamarádi. Pravdou je, že bez asistenta by Jirka rozhodně nemohl podnikat většinu toho, co s ním. Oblíbil si hlavně plavání, občasné posezení v čajovně prý taky není špatné. Když jsem dorazila na brzkou sobotní návštěvu a oni právě vstávali, omlouvali se, že byli večer v kině a trochu přetáhli. Ostatně vstávání si přes týden užijí dost. Jirka chodí každé ráno třídit PET lahve do brněnského občanského sdružení Svratka. Pracuje zhruba dvě hodiny denně a jako odměnu nedostává plat, ale obědy. Tam i zpátky se dopravuje sám. Lehkou manuální činnost je schopen vykonávat i Erik, jehož postižení navíc vyžaduje mít v každodenních činnostech pravidelný řád a jasná pravidla.

Hledání ztracené jistoty

"Brzo budu mít lepší sluchadla, budu se moct dívat na televizi," prozrazuje mi nadšeně Jirka, když dolévá horký čaj. Na jedno ucho téměř neslyší. Jeho největší problém je ale v malé sebedůvěře a naopak příliš velké důvěřivosti. Rodiče už nemá. Léta strávil po různých ubytovnách, obklopen ne právě dobrými lidmi, kterým často jak sám říká "půjčoval, ale oni to nikdy nevrátili." Jediný pohled do jeho dobráckých očí mluví za vše. Životní lekci dostal i od bývalé maželky, která ho v rámci rozvodového řízení připravila o byt. Teprve před několika týdny jeho kurátorka rozhodla, že není úplně samostatného života není schopen a pobývat dál v ubytovně je pro něj naprosto nevyhovující. Ćástí svého plného invalidního důchodu přispívá jako ostatní obyvatelé chráněného domu na nájem a běžný provoz. S Honzou, dalšími asistenty, ale hlavně s novými spolubydlícími, se postupně učí samostatnosti, rozšiřuje svoje zájmy a získává ztracenou jistotu. Jednou možná odejde k nějaké nové partnece, ale každopádně už teď má svoje první samostatné "doma". Co na tom, že s ním začal až v sedmačtyřiceti.

"Nejsou to jen lůžka, co klientům dáváme k dispozici, přicházejí k nám do prostředí, kde můžou aktivně spoluvytvářet svůj domov a zároveň se začleňují i do přirozené lokality města," říká Kosina. "Pomineme-li, že chráněné bydlení je také mnohem ekonomičtější, nedokážu si představit, jaký vývoj můžou tito lidé prodělávat kdesi daleko za městem, pokud možno obehnáni vysokou zdí a v obrovském počtu," hodnotí izolativní metody ústavní léčby. Sobotní poledne se blíží a z prvního patra se line příjemná vůně medových perníků. Tomáš mi už ve dveřích nabízí k ochutnání. Jsou ještě teplé. Září mu oči a mě napadá, že tyhle Vánoce pro něj asi budou první s vlastnoručně napečenými perníčky. Co na tom, že pod dohledem asistentky Zuzky.

Medová vůně perníčků

Kapacita bytu, kde žije Tomáš a Katka jsou čtyři místa - dva spolubydlící přibydou už za pár dní. Každý má svůj pokoj, společná je koupelna a prostorná kuchyň. Téměř všechno vnitřní vybavení bylo zařízeno z darů nebo přímo od rodičů klientů. Taky Jirkovo a Erikovo patro bude v dohledné době početnější, čeká na pět dalších "nájemníků", přičemž konečný stav obsazení bytů je výhledově čtyřiadvacet klientů. V chráněném bydlení na Gorkého se zatím střídá šest osobních asistentů, brigádnice a momentálně i dobrovolníci z Německa.

Díváme se s Katkou z okna jejího pokoje. Směřuje do velké zahrady, která patří k domu. Zatím je ještě zarostlá a tak trochu tajemná. "Na jaře zasadíme jahody," pronese odhodlaně Katka a odchází do kuchyně pomáhat s další várkou perníčků. Pomalu mi dochází, že kromě medové vůně je tenhle dům už dávno naplněn ještě něčím. Je to pravé lidské teplo.

Autor:Lucie Kolářová
Zdroj:DCH Brno