V České republice se připravuje koncepce "ucelené" rehabilitace. Vychází jak z mezinárodně přijatých dokumentů, tak z naší historie, tradice a legislativy (která se postupně mění). Rozhodnutí o vytvoření celospolečenského systému rehabilitace musí být přijato politicky, současně je nutné vytvořit podmínky pro akceptování zásad ucelené rehabilitace jak laickou, tak odbornou veřejností. Rovněž je třeba připravit legislativní změny, které budou v souladu s doporučeními Evropské unie a Světové zdravotnické organizace (the World Heallth Organization, WHO).

Podle WHO je rehabilitace obnova nezávislého a plnohodnotného tělesného a duševního života osob po úrazu, nemoci nebo zmírnění trvalých následků po nemoci nebo úrazu pro život a práci člověka. Pojem rehabilitace se objevuje v Evropě od druhé světové války a rozvinula se ve vyspělých zemích, jako politický postoj státu k osobám se zdravotním postižením. Je zakotvena v mnoha nadnárodních deklaracích a dohodách, jejichž signatářem je i naše republika.

Moderní pojetí rehabilitace jako celospolečenského systému klade důraz na integraci osob se zdravotním postižením do společnosti, na to, aby dosáhly co nejvyšší možné samostatnosti a také na jejich aktivní účast na vlastní rehabilitaci. Toto pojetí je obsaženo v dokumentech a doporučeních mezinárodních organizací, zejména OSN, WHO a Rady Evropy i v usnesení vlády ČR.

Rehabilitace se dotýkají především následujících dokumentů:

• Charta na 80. léta vyhlášená 26. června 1980 ve Winnipegu na 14. světovém kongresu Rehabilation International, u nás zveřejněna jako Deklarace o právech invalidních osob.


• Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením schválena Valným shromážděním OSN 28. října 1993.


• Mezinárodní klasifikace zdravotního postižení, WHO, Ženeva 1980, 1999.


• Zdraví 21 WHO, Kodaň 1998.


• Všestranná politika pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením přijatá 9. dubna 1992 na 474. zasedání zástupců ministrů a přeložená do češtiny Radou Evropy.


• Doporučení Rady o zaměstnávání osob s postižením v Evropském společenství ze dne 24. července 1986.


• Rezoluce Rady a zástupců vlád členských států EU o rovnosti příležitostí pro osoby s postižením ze dne 20. prosince 1996.


• Rezoluce ze setkání Rady a ministrů školství o integraci dětí a mladých lidí s postižením do běžného systému vzdělávání.


• Evropská sociální charta.

Evropská sociální charta

• Každý má právo na vhodné způsoby pomoci při volbě zaměstnání odpovídající jeho schopnostem a zájmům (čl. 9).


• Každý má právo na vhodné způsoby přípravy k výkonu zaměstnání (čl. 10).


• Každý má právo využívat jakýchkoli opatření, která mu umožňují dosáhnout co nejlepšího zdravotního stavu (čl. 11).


• Každý, kdo nemá dostatečné prostředky, má právo na sociální a zdravotní pomoc (čl. 13).


• Každý má právo využívat kvalifikovaných sociálních služeb (čl. 14).


• Osoby zdravotně postižené mají právo na přípravu k výkonu zaměstnání a na profesní a sociální readaptaci, bez ohledu na původ a povahu jejich postižení (čl. 15).

Česká republika ratifikovala úmluvu Mezinárodní organizace práce (ILO) č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání oso se zdravotním postižení, ke které bylo přijato doporučení č. 168 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

Současné celosvětové prosazování rehabilitace jako uceleného systému vyvolalo také u nás potřebu odpovídající státní politiky, včetně jejího legislativního zakotvení. Nejlepším řešením je vznik samostatného zákona, ve kterém by byly rozděleny kompetence a zajištěna vzájemná kooperace všech zúčastněných subjektů. Přizpůsobení a doplnění stávající legislativy i v této oblasti je nutnou podmínkou pro vstup České republiky do Evropské unie. Obdobný proces proběhl v uplynulých 25 letech v řadě vyspělých států, a to včetně zemí střední Evropy a Ruska.

Zdravotně sociální služby

Tedy sociální podpora a systém zdravotnictví, státní struktury, služby a výkonná centra, která se vztahují k fyzickému, psychickému a sociálnímu blahu členů společnosti.

Podle stávající mezinárodní klasifikace ICF (Iinternational Classification of Functioning, Disability and Health) WHO 2001 se zdravotně sociální služby rozdělují na čtyři základní subsystémy:

1. Podpora zdraví a služeb při prevenci nemoci

Organizace a služby k prevenci, identifikaci a minimalizaci zdravotních rizik a zlepšení nebo udržení zdraví.

2. Primární péče, akutní péče

Organizace a služby k prevenci, identifikaci a léčení nemocí, úrazů a jiných pro zdraví se vztahujících problémů.

3. Rehabilitace

Organizace a služby k zlepšení, udržení a oddálení zhoršení fyzických, psychických, sociálních a pracovních aktivit a pomáhající lidem dosáhnout jejich plného potenciálu a optimálního stupně nezávislosti.

4. Dlouhodobé služby a podpory

Organizace a služby k udržování, podporování a zlepšování fyzické, psychické a sociální pohody člověka v bytě (community based), v domovech a zařízeních nezávislého života, včetně osobních asistentů a služeb.

Vývoj rehabilitace z hlediska legislativy

V České republice neprobíhá prosazování myšlenek moderního pojetí rehabilitace tak jako v okolních státech. V roce 1951 byla tehdejším Ministerstvem zdravotnictví (MZ) přejmenovaná všechna fyziatrická oddělení na oddělení rehabilitační, což vyvolalo falešný dojem, že rehabilitace je u nás nedostatečně zajištěna. Z této doby rovněž pochází neustálé zaměňování pojmu fyzioterapie za pojem rehabilitace a mylná představa, že rehabilitace je lékařský obor, který se zabývá problémy porušené motoriky a využívá fyzikální energie k terapii. Začátkem devadesátých let vypracoval Vládní výbor pro zdravotně postižené občany "Národní plán pro snížení negativních důsledků zdravotních postižení (NPO), schválený usnesením vlády ČR v roce 1993, a o něco později "Národní plán vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením", který vláda schválila v dubnu 1998.

Základem NPO je již nová koncepce rehabilitace, která však dosud není zakotvena v našem právním řádu. V září 1991 vydalo MZ ČR metodický návod k provádění léčebné rehabilitace a zajištění její návaznosti na pedagogicko-výchovnou, sociální a pracovní rehabilitaci, a to v souvislosti se vznikem rehabilitačních center, o kterých hovoří již NPO. V roce 1997 vydalo MZ příručku "Činnost center rehabilitace", která shrnuje odborné názory na rehabilitaci, provoz rehabilitačních center a jejich materiálně technické a personální vybavení. Příručka má jako metodicky návod napomoci rozvoji a standardizaci postupů a mpoužitých metod v rehabilitačních centrech.

V roce 1999 vznikla sekce pro rozvoj ucelené rehabilitace. Společnosti rehabilitační a fyzikální medicíny České lékařské společnosti J.E. Purkyně a 5. května téhož roku přijala vláda usnesení č. 418 o Národním plánu zaměstnanosti. V harmonogramu realizace tohoto dokumentu se hovoří o mezirezortní koncepci ucelené rehabilitace a jejím následném zavedení do praxe jako o předpokladu opětovného začlenění občana se zdravotním postižením do pracovní činnosti.

Koncepce rehabilitace v ČR

Rehabilitace je vzájemně provázaný celospolečenský systém. Jde o včasné, plynulé a koordinované úsilí o co nejrychlejší a co nejširší zapojení občanů se zdravotním postižením způsobeným úrazem, nemocí nebo vrozenou vadou do všech obvyklých aktivit společenského života. Jedná se o lidi s tělesným, smyslovým, mentálním, psychickým postižením, ale i s postižením na základě interních,onkologických, metabolických, alergických, imunitních a jiných onemocněních všech věkových skupin.

Úkolem rehabilitace je aktivizace občanů, kteří jsou krátkodobě, dlouhodobě či trvale zdravotně postižení a kteří nemohou sami toto postižení nebo jeho následky překonat,. Popřípadě kterým takové postižení hrozí. Cílem rehabilitace je sekundární prevence následků onemocnění, úrazů a vrozených vad a poskytování občanům se zdravotním postižením, ať již jakékoliv povahy a původu, co nejširší účast na společenském a hospodářském životě a co největší možnou nezávislost (terciální prevence).

Součástí celospolečenského systému rehabilitace.

Rehabilitace využívá léčebné, sociální, pedagogicko-výchovné a pracovní prostředky, technická opatření i další možnosti.

Léčebné prostředky: jde o soubor včasných diagnostických a terapeutických opatření směřujících k optimální funkční zdatnosti pacienta. Jejich součástí je především fyzioterapie, ergoterapie, psychologie, logopedie a zajišťování prostředků zdravotnické techniky, rehabilitačních a kompenzačních pomůcek.

Sociální prostředky: zjišťují aktuální sociální situaci pacientů na úrovni rodiny, obce, regionu a státu; v konkrétních případech ve spolupráci s ostatními členy rehabilitačního týmu a podle prognózy pacienta zajišťují jeho sociální potřeby během rehabilitačního procesu a po jeho ukončení. Patří sem i uspokojování vzdělávacích, kulturních, tělovýchovných, regeneračních, rekreačních, náboženských, politických, zájmových a dalších společenských potřeb rehabilitovaných osob.

Pedagogicko-výchovné prostředky: jedná se o prostředky pedagogické diagnostiky, edukace, reedukace a kompenzace s cílem zajistit optimální formu a obsah vzdělávacího programu. Pomáhají realizovat práva zdravotně postižených občanů na vzdělání a výchovu i ve ztížených podmínkách: jde např. o prostorovou orientaci u poruch zraku, náhradní komunikaci u poruch sluchu. U dospělých jsou zahrnuty i do prostředků pracovních (např. rekvalifikace). Zaměřují se i na výchovu populace ke správným vztahům ke zdravotně postiženým spoluobčanům a obsahují i spolupráci se školami, školskými úřady, sdělovacími prostředky, církvemi, zájmovými organizacemi a podobně.

Pracovní prostředky: pomáhají navracet či získávat schopnosti k pracovnímu uplatnění rehabilitovaného jedince tam, kde nestačí léčebné prostředky. Vyhledávání vhodného zaměstnání a skutečné pracovní uplatnění občana v produktivním věku je završením rehabilitace.

Technické opatření: zajišťují vybavení pacientů prostředky zdravotnické techniky sériově i individuálně vyráběných (a to na základě jejich vyšetření a provedení všech s tím souvisejících úkonů). Patří se i provádění či konzultace technických úprav v bytech, domech, veřejných prostorách a dopravních prostředcích.

Rehabilitační inženýrství: technický interdisciplinární obor, který se zabývá všemi stránkami souvisejícími s technickými pomůckami pro zdravotně postiženého člověka tak, aby mu umožnil zařazení do společnosti s maximálním možným uspokojením jeho životních potřeb. Vytváří rovněž základní podmínky pro návrat do zaměstnání nebo alespoň optimální osobní nezávislost v každodenních činnostech. Rehabilitační inženýrství zasahuje do oblasti techniky, medicíny, ekonomiky i do oblasti sociální. Zahrnuje výzkum, vývoj ověřování a aplikaci pomůcek, informační servis, údržbu pomůcek, jejich servisní zabezpečení a práci s pacientem. Rehabilitační inženýrství je integrujícím článkem pro všechny obory zabývající se jednotlivými možnostmi uplatnění technických prostředků pro všechny typy zdravotního postižení, k nimž například patří postižení sluchu, zraku, pohybového aparátu, ale i alergická onemocnění, poruchy kardiovaskulárního systému, diabetes mellitus, mentální poruchy, jakákoliv omezení možnosti sebeobsluhy apod. Zde všude pomáhají technické pomůcky, které odstraňují disabilitu, případně handicap zdravotně postiženého.

Zásady všeobecné politiky rehabilitace

Celková politika ve prospěch občanů se zdravotním postižením musí být zaměřena na sekundární prevenci, tedy na zabránění následků onemocnění, úrazů nebo vrozených vad, a na terciální prevenci, která usiluje o zmírnění dlouhotrvajících nebo trvalých následků, respektive brání jejich zhoršení. Cílem této politiky je zaručit plnou a aktivní účast občanů se zdravotním postižením na životě společnosti a pomoci jim vést samostatný život podle jejich vlastních představ.

Rehabilitace ve zdravotnictví

Jde o soubor včasných diagnostických a terapeutických opatření směřujících k optimální funkční zdatnosti občanů, ať už cestou odstranění, či substituce, případně snížení čí zpomalení progrese postižení způsobeného onemocněním, úrazem nebo vrozenou vadou. Patří sem i prevence sekundárních změn, které provází základní onemocnění, snaha po dosažení optimální funkce (a to nejen na úrovni poškozených orgánů) a vytvoření předpokladů pro rehabilitaci mimo resort zdravotnictví.

Proces rehabilitace začíná vždy ve zdravotnictví. Lékař je první, kdo diagnostikuje zdravotní postižení. Lze-li předpokládat, že úraz, onemocnění či vrozená vada zanechá dlouhodobé nebo trvalé následky, měl by ošetřující lékař mít povinnost zprostředkovat takovým pacientům rehabilitaci. Důraz je kladen na její včasné zahájení, na vypracování rehabilitačního plánu s cílem dosažení optimálního efektu v co nejkratším čase a s minimálními nezbytnými náklady a na aktivní účast občanů se zdravotním postižením na plynulé realizaci zmíněného plánu.

Potřebám rozvoje zdravotnictví v moderním pojetí odpovídá rehabilitace, která je multidisciplinární. Musí obsahovat všechny druhy činnosti včetně fyzioterapie, ergoterapie, logopedie, psychologie, sociální diagnostiky a služeb, speciální pedagogiky a poskytování prostředků zdravotnické techniky, rehabilitačních a kompenzačních pomůcek. Rehabilitace ve zdravotnictví obsahuje kombinaci různých druhů diagnostiky, terapie a jiných postupů. Tyto činnosti jsou zajišťovány kromě hospitalizace ve zdravotnických zařízeních také formou denních stacionářů a ambulantní či domáci péči se mohli stát co nejvíce nezávislými. Je nutné, aby tyto služby, pokud to je možné, byly co nejblíže bydlišti pacienta.

Na rehabilitaci ve zdravotnictví musí navazovat jednak komplexní poradenství, jednak koncepce sociálních služeb, vzdělávání a zaměstnanosti.

Poradenství

Poradenství pomáhá občanům se zdravotním postižením, jejich rodinám a zákonným zástupcům při jejich optimálním začlenění do společnosti a při řešení osobních problémů a krizí vyplývajících ze zdravotního postižení. Na poradenství se podílí tým odborníků, ve kterém mají stejné postavení psycholog, lékař, právník, sociální pedagog, fyzioterapeut, ergoterapeut, sociální pracovník, ortopedicko-protetický technik a další.

Poradenství zajišťují zejména rehabilitační centra, orgány státní správy, instituce pedagogicko-psychologického poradenství (např. státní i soukromá speciálně pedagogická centra, pedagogicko-psychologické poradny atd.), neziskové organizace (např. občanská sdružení zdravotně postižených, obecně prospěšné společnosti, nadace), poradny pro rodinu a mezilidské vztahy.

Sociální služby

Cílem sociálních služeb je pomoci občanům se zdravotním postižením ve všech oblastech života a při výkonu nezbytných činností (včetně pracovního uplatnění). Sociální služby jsou poskytovány zejména v následujících formách: poskytování prostředků zdravotnické techniky, rehabilitačních a kompenzačních pomůcek (včetně souvisejících služeb), osobní asistence, doprava, pečovatelská služba, služby domácí péče, kontaktní telefonní služby 24 hodin denně, chráněné a bezbariérové bydlení, respitní péče.

Vzdělávání

Všichni občané se zdravotním postižením bez ohledu na povahu a stupeň svého postižení mají právo na odpovídající výchovu a vzdělání přizpůsobené jejich potřebám a přáním. Doporučená je integrovaná výchova vzdělávání v běžném vzdělávacím proudu při zajištění individuálních vzdělávacích potřeb a při zajištění potřebných léčebně terapeutických a psychologických služeb a vnějších podmínek. Děti, které se z nejrůznějšího důvodu nemohou nebo nechtějí vzdělávat integrovanou formou v běžné škole, mají k dispozici alternativu v podobě speciálních a specializovaných tříd zřizovaných při běžných školách a rovněž širokou nabídkou škol speciálních včetně internátních.

Velmi specifické rehabilitační služby vyžaduje kategorie hluboce mentálně postižených osob a dětí ve věku povinné školní docházky a dětí postižených více vadami,v minulosti osvobozovaných od povinné školní docházky a v současnosti vzdělávaných v experimentálně ověřovaných "rehabilitačních třídách pomocné školy"

Do koncepce výchovy je zahrnuta rovněž výchova intaktní populace a také budování reálných životních perspektiv postižených s cílem dosažení maximální míry samostatného života a aktivní participace na dění ve společnosti. Zvláštní důraz je třeba klást na období přechodu ze školy do samostatného života.

Pracovní uplatnění

Poradenství pro volbu povolání občanů se zdravotním postižením musí vycházet z komplexní odborné analýzy s ohledem na pravděpodobný vývoj jejich postižení. Poradenství musí být zajištěno co nejdříve a každý klient, který má pracovní problémy a je těžce zdravotně postižen, by měl projít ergodiagnostickým vyšetřením v rehabilitačním centru. Cílem je co nejúplnější pracovní integrace s využitím nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti.

Další oblasti uplatnění politiky rehabilitace

Vedle opatření v oblastech zdravotnictví, poradenství, služeb, vzdělávání a pracovního uplatnění je třeba přijmout opatření v oblasti odstraňování bariér (cílem je zabránit vzniku především architektonických, orientačních, dopravních a komunikačních bariér a odstranit bariéry stávající), sociálního zabezpečení včetně ekonomické soběstačnosti, dále v oblasti rodinného života a zajištění integrity osobnosti. Příslušná opatření je třeba přijmout také v oblasti kultury, rekreace a sportu, v oblasti výchovy odborné i laické veřejnosti, ale i ve statistice a souvisejícím výzkumu, aby bylo možné na základě potřebných dat a jejich analýzy vytvořit síť rehabilitačních pracovišť a služeb.

Autor: MUDr. Olga Švestková zástupce přednosty Kliniky rehabilitačního lékařství I. LF UK a VFN
Zdroj: SKOK DO REALITY speciální noviny o legislativě pro zdravotně postižené, 5. číslo, 3. ročník