Víte, kdo je osobní asistent? To je člověk, který dělá za svého klienta to, co by dělal on sám, kdyby mu nebránilo zdravotní postižení. Osobní asistent musí umět vše, co uživatel asistence potřebuje, nebo se tomu musí být ochoten naučit. Navíc je nutné, aby byl šikovný, náležitě silný, trpělivý, aby oplýval vnímavostí a smyslem pro humor. Už je vám jasné, že být osobním asistentem není jen tak a že když už se jím někdo stane a dokonce v tom vytrvá, je hoden obdivu? Že by si takový člověk zasloužil péči, je nabíledni. Ale dostává se mu jí?

Když otevřete jakýkoliv časopis či odborný materiál, všude se hovoří o klientech a jejich nárocích a potřebách, ale o tom, co by se mělo dělat pro osobní asistenty, se vyjma takzvané supervize nic nedozvíte. A supervize, to je zatím dost podivná záležitost. Jako by ani neexistovala, jako kdyby si ti, kdo ji pro osobní asistenty dělají, někde přečetli cosi o péči o pečující a chtěli supervizi pro osobní asistenty ušít podle stejného mustru. Jenomže osobní asistence je naprosto odlišný typ péče než ošetřovatelství, rezidenční péče či pečovatelská služba. Jsou tu jiní klienti a jiní lidé dělají asistenty.

Vztah mezi klientem a asistentem je odlišný a způsob práce takřka ani nelze se zmíněnými typy služeb srovnávat. A tak po lidech, kteří namnoze pracují jako osobní asistenti ve svém volném čase, ačkoliv kromě své práce nebo studia mají obvykle spoustu jiných činností a zájmů, je trochu pochybené chtít, aby se povinně podvolovali supervizi, která jim ani nevyhovuje. Jenomže co s tím?

Je zřejmé, že osobním asistentům se nevěnuje náležitá péče. Jakpak jim jen pomoci? Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby oni sami rozpoznali své potřeby, sami vyjádřili své nároky a sami započali hledat řešení pro své problémy. Tak by totiž konečně mohli získat to, co doopravdy potřebují. Avšak může k něčemu takovému vůbec dojít? Jak se mají zaneprázdnění a unavení osobní asistenti věnovat takové činnosti? Jsou schopni se starat ještě sami o sebe?

Především potřebují mít možnost se sejít a předat si vzájemně zkušenosti, tříbit své názory, vyjádřit, co je pro jejich práci důležité. Tuto myšlenku uvedla v život Dagmar Antonová, když předloni uspořádala pod hlavičkou Misijního odboru první celostátní setkání osobních asistentů. Již tehdy nebylo právě jednoduché pozvat osobní asistenty z celé republiky, protože neexistuje žádná databáze, v níž by člověk našel jejich adresář. Nešlo to jinak, než požádat poskytovatele osobní asistence, aby jim předali pozvání. Někteří to udělali, jiní ne… Proto je tenhle článek také výzvou pro asistenty, aby se ozvali na e-mailovou adresu janahrda@centrum.cz, aby jim Dagmar mohla posílat pozvánky či informace přímo.

Osobní asistenti se letos v říjnu setkali už potřetí. Program zahrnoval zdravovědné přednášky, které měly osobním asistentům poskytnout informace důležité pro schopnost řešit klientovy zdravotní potíže. Plzeňští asistenti také předvedli "školu zad" a všem účastníkům zkazila náladu souhrnná zpráva týkající se aktuální situace kolem tvorby zákona o sociální pomoci, respektive o sociálních službách.

Hlavním tématem setkání byla jedna veliká svízel v osobní asistenci - doprava do odlehlých a veřejnou dopravou těžko přístupných míst. Dagmar uváděla příklady ze života, z nichž bylo zřejmé, jak obtížně asistenti mnohdy putují ke svým klientům. Jak cestují vlaky a autobusy, které na sebe nenavazují, a tak se kvůli třem hodinám služby několik hodin strastiplně plahočí tam a zpět. Jak veškeré vysloužené peníze a ještě cosi navíc dají za pohonné hmoty, když jezdí za klientem svým autem. Jak někteří klienti zůstanou zanedbaní, poněvadž se k nim asistent někdy vůbec nedostane. (A je veliké štěstí, že nejde o klienty, kteří sami nezvládnou takzvané limitní úkony, bez jejichž uspokojování by za několik hodin byli v ohrožení života: například pití či toaletu). Jak osobní asistenti stopují…

Na základě diskuse byl sepsán tento dopis ministrovi práce a sociálních věcí: Pane ministře, žádáme Vás, abyste zřídil příspěvek na dopravu do odlehlých a těžko dostupných míst v naší republice pro osoby pracující v přímé terénní péči o seniory, lidi se zdravotním postižením apod. Zdůvodnění je v příloze v podobě přednášky Dagmar Antonové na tento námět.

Většina zúčastněných tento dopis podepsala a Dagmar jej předala na ministerstvu. Nyní čekáme, jak nám pan ministr Škromach odpoví.
Letošní celostátní setkání osobních asistentů by nemělo být poslední. A jistě by mohlo být i víc aktivit, které asistentům pomohou formulovat jejich potřeby a možnosti jejich uspokojování: třeba místní setkání, nástěnky u poskytovatelů asistence nebo webová stránka sloužící jako diskusní fórum. Prozatím se prosím ozvěte na výše uvedenou e-mailovou adresu se svými připomínkami a nápady. Možná tak vytvoříte základ pro "osobněasistentské" stránky na internetu.

Autor: Jana Hrdá
Zdroj: Časopis VOZÍČKÁŘ 6/2002 strana 16