V minulém díle našeho seriálu jsme Vám slibovali, že Vám dnes vysvětlíme, proč jsme pro tento seriál zvolili tak ostrý název. Sledujeme totiž ve svém okolí, že lidé, kteří pracují v organizacích poskytující sociální služby, přijímají nové standardy poskytování sociálních služeb s velkou nevolí.

Standardy sociálních služeb vypadají na první pohled jako opatření, které posune péči o sociálně potřebné vpřed. Okolo tohoto tématu bylo napsáno nespočet článku, jež zmíněné standardy obhajují. Samotní poskytovatelé si myslí, že dodržování těchto standardů v praxi jim bude znemožňovat kvalitní práci se samotným klientem. Nejvíce je jim vytýkán takzvaný rehabilitační plán, který obnáší velké množství formulářů k vyplňování. Laickou řečí by se dalo říci, že se ze sociálního pracovníka stává úředník. Zastánci standardů argumentují tím, že se sociální práce musí provádět kvalifikovaně a k tomu je potřeba dokumentace. Tato dokumentace se údajně využije i tehdy, když se pracovníci v zařízeních budou střídat. Nový pracovník údajně lépe naváže na práci svého předchůdce. Ve škole si učitelé také musí vytvářet učební plán a podrobnou dokumentaci. V sociální oblasti je to údajně to samé. Pokud bude totiž sociální pracovník neustále vyplňovat nějaké dokumenty, kterých není málo, tak mu zbude méně času k vlastní práci s klienty. Učitel má ve srovnání se sociálním pracovníkem pevně určené množství učební látky, které musí jeho žáci zvládnout, aby měli uznané, že absolvovali tu konkrétní školu. Ať základní, střední nebo vysokou. K tomu, aby spolu se svým žákem tuto látku zvládl, potřebuje určitý počet hodin, ve zbylém čase se připravuje na hodiny, vypracovává učební plány a podobně. A to nezapomeňme na to, že průměrný pedagog má zhruba 20 - 25 vyučovacích hodin týdně. Zbytek času věnuje již zmíněné přípravě a plánům.

Sociální pracovník má na rozdíl od pedagoga úplně jiný úkol. Jeho úkolem je většinou věnovat se klientům zhruba osm hodin denně. Vezměme si například pracovníka, který je zaměstnaný v denním stacionáři pro zdravotně postižené klienty. Vezměme si třeba, že klienti přichází do stacionáře v osm hodin ráno a odchází ve čtyři hodiny odpoledne. Kdy má tedy terapeut vypracovávat rehabilitační plán.

Má v podstatě několik možností, ale všechny jsou zaměřeny buď proti klientům samotným, nebo proti těm, kdo s nimi pracují. V prvním případě můžeme zkrátit dobu provozu stacionáře a tyto zbytečné byrokratické úkony vykonávat v době, o kterou jsme provozní dobu zkrátili, nebo v lepším případě provozní dobu nezkrátíme, ale budeme častěji zadávat klientům samostatnou práci (ne u každého postižení je to možné) nebo toto papírováni budu dělat mimo pracovní dobu. Ministerští úředníci si možná myslí, že v sociální oblasti pracují pouze nadšenci a polosvatí lidé. Možná je také nenapadlo, že i tito pracovníci mají také rodiny a soukromý život.

Věřme, že se vše nakonec dobře vyřeší.

Pokračování příští úterý.

Autor: Libor Gino Doležal
Zdroj: Vlastní zpráva