Jako čistokrevný vozíčkář (nepoužívající už ani částečně berle jako "obojživelní" vozíčkáři) jsem doposud důsledně brojil proti architektonickým bariérám, například schodům před vchodem do budovy. Na tento problém jsem znovu narazil začátkem letošního srpna, kdy televize PRIMA projevila zájem vysílat ze studia rozhovor se mnou k sedmdesátinám nejznámějšího afrického grafika s projekcí ukázek jeho pozoruhodného díla. Snadno bych tam dojel od stanice bezbariérového autobusu. Bariérou však bylo několik schodů při vstupu do televizního objektu. Milá redaktorka se při telefonickém dohovoru domnívala, že by mě přes těch pár stupňů vynesli. Odmítl jsem to pádným argumentem, že s těžko uchopitelným električákem vážím 230 kilogramů - přestože jsem byl zvědav na jejich studio. Náhradní natáčení v mém bytě by už nebylo nic televizně nového. Mrzely mě tedy ty jejich televizní schody, dokud za několik dní nezaplavila letošní katastrofální povodeň i pražský Karlín a část přilehlé Libně, kde sídlí dotyčná televize. Vozíčkáři nenáviděné schody totiž mnohdy zachránily přízemí. Už nebudeme všude paušálně propagovat úrovňové vjezdy do budov, jaké bývají v nových obchodních domech, ale schodišťové plošiny při zábradlí nebo přiměřené rampy v místech, kde by se záplavy mohly opakovat. Dokonce budeme tolerovat i jeden vyšší schod do podniků a institucí, jaký je například i při vchodu do budovy ministerstva pro místní rozvoj na Staroměstském náměstí, bude-li i památkově chráněný jeden schod v metrové šíři sešikmen.

Autor: Ála Wokoun
Zdroj: Noviny MŮŽEŠ,   www.muzes.cz,   E-mail: muzes@atlas.cz