Koncem první poloviny 19. století prošla Evropou vlna silných sociálních bouří, které lze pokládat za mezník v sebeuvědomění a sebeobraně neprivilegovaných vrstev společnosti. Jejich masový boj za politická a sociální práva vedl sice k obrovským represím, ale přinutil vládnoucí vrstvy zabývat se více mj. i sociální situací chudiny.

Další výrazné impulsy pro zlepšování sociálního postavení pracujících přinesla marxistická teorie i praxe a poválečná období po r. 1918 a 1945. Zejména pak druhá polovina 20. století zaznamenala v Evropě postupný proces zvyšování úrovně státních sociálních politik. Avšak rozpadem bipolárně rozděleného světa na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století - politickou porážkou uskupení států světové socialistické soustavy - dochází k postupnému omezování vydobytých sociálních práv pracujících a respektovaných sociálních standardů.

Pravice se programově a organizačně upevňuje, nabrala na ofenzivě a dostala prostor k zavedení radikálních změn v přerozdělovacích procesech. Jejím cílem je znásobit zisky majetných na úkor spravedlivějšího rozdělování nově vytvořených hodnot. Neštítí se ani zisků ze spekulací, kdy nedochází k tvorbě nových hodnot, ale k ožebračování druhých. Došlo i na výprodej státního a veřejných majetků. Změnila se daňová zátěž, čímž se vytvořil nedostatek financí k přerozdělovacím procesům a růst zadlužování. Postupně se privatizuje státní a veřejná správa. Privatizace se dotýká i správy dosud státních a veřejných peněz, a to pod chytlavými hesly propagujícími hospodárnost a konec zadlužování státu - budoucích generací - a také pod hesly boje proti zneužívání sociálních dávek, na která část společnosti, která má to štěstí být zaměstnána, velmi slyší.

Pravicí vlastněná média úspěšně dlouhodobě provádějí ideologickou manipulaci a šíří iluze o svobodě pro všechny a zázračné ruce trhu. Přitom za proklamovanými demokratickými hodnotami se skrývá postupná mediokracie, plutokracie až soudcokracie. A tak se degradované státy stávají nástrojem pro prosazování zájmů nejbohatších světa - totality korporací. Pravicový konzervatismus, ale zejména liberalismus, postupně prosazují své alternativy. Kupodivu rychleji v tzv. postkomunistických zemích než v zemích evropské patnáctky či v severských zemích. A finanční nezodpovědnost Islandu, Řecka, Španělska... (kdo tam vládl?) je zneužívána k prosazování asociálních reforem. Již se nehovoří, jak neblaze dopadli tzv. postkomunističtí ekonomičtí tygři v Pobaltí, či Maďarsko, Slovensko...

Tomuto procesu se nevymyká ani Česká republika. Ba naopak, již druhé volební období se česká pravice staví do kontinentálního čela k probojovávání těchto restriktivních změn. Cestu k vítězství pravice usnadnila otrávenost občanů z neřešených politických kauz a z celkové negativní politické a hospodářské situace po dvacetiletém vývoji v zemi. Jednotlivé sociální skupiny jsou umně štvány proti sobě a často falešnými hesly klamány.

A tak se po volbách v r. 2010 vytvořila nová koalice 118 pravicových antikomunistických koaličních mandátů (ve skutečnosti zastupují jen 29,7 procent voličů), která deklaruje přijetí řady radikálních systémových reforem mj. v sociální, zdravotní a školské oblasti, či správě státu. Přitom zaručuje na úkor solidarity nedotknutelnost příjmů bohatých cestou omezení příjmů pro střední a nižší vrstvy občanů, kteří se živí prodejem vlastní práce. Tzv. ozdravení státního a veřejných rozpočtů chce vláda řešit na úkor snížení mezd a sociálních dávek. Nebere v úvahu protesty opozičních stran, odborových svazů, Národní rady zdravotně postižených ČR, Rady seniorů ČR, natož jednotlivých občanů.

Chtělo by se k tomu dodat: Lidé si tak zvolili, ať si to tedy "užijí". Nemohu však - v úctě k těm, kteří ve volbách volili levici, zvláště pak tu komunistickou. Stále je ještě naděje, že asociální smršť s krutými dopady do životní úrovně většiny zaměstnanců, seniorů, mladých rodin, mládeže a studentů, nezaměstnaných, drobných živnostníků a jakkoli hendikepovaných probudí i ty, kteří se dosud nechávali klamat pravicí, či na volby rezignovali. Na podzim je možné složit reparát. Jde totiž o obecní rozpočty, postoje Senátu a signál našim mocným. Proto zúčastněme se všech akcí občanské neposlušnosti, protestů, demonstrací, příp. i stávek. Věc je vážná - nyní jde možná o vše!