Ve výpočetním středisku, kde můj nevidomý manžel léta pracoval, jsem se seznámila se starší paní, která si tam přivydělávala k důchodu. Byla vdova, obě dospělé děti bydlely sice nedaleko, ale měly už své rodiny a své starosti, a tak paní chodila do práce ani ne tak kvůli těm pár korunám výdělku, jako spíš proto, aby byla mezi lidmi a necítila se tak sama.

Už ani nevím, jak to začalo, ale občas se u nás objevila. Přišila mi utržené podsazení u sukně, chytila utíkající očko na punčoše, poradila s pletením. Peníze za ty práce nikdy nepřijala, ale viděla jsem, že je ráda, když si může popovídat a třeba si i "vylít srdce".

Časem začalo výpočetní středisko snižovat stavy a všichni důchodci dostali výpověď. Naše známá mi připadala stále osamělejší. A protože mi hodně pomáhala, chtěla jsem pomoci i já jí. Postupně jsem ji seznamovala i s dalšími přáteli, a pokud se jí to hodilo, chodili jsme společně na výlety, do divadla a tak různě. Vždycky byla ochotná komukoliv pomoci a já s uspokojením pozorovala, jak je jí mezi lidmi dobře a jak ráda je užitečná. Vůbec mi nepřipadalo divné, že ona je vidící, zatímco v naší partě jsou lidé postižení. Říkala jsem si, jak je to pěkné, když se sejdou lidé, kteří si bez velkých řečí vzájemně mají co nabídnout.

+++

Jednou přišel manžel z práce s novinou. Dozvěděl se, že tu naši známou porazilo auto. Zlomeného nic nemá, ale je moc potlučená a nemůže se skoro hýbat. Okamžitě jsem zvedla telefon a vytočila její číslo. Když jsem dopodrobna vyslechla příběh o neurvalém řidiči, zeptala jsem se, jestli jí můžeme nějak pomoci. Právě se chystáme na nákup, tak co máme přinést? "Nic," ujišťovala mne paní. "Zatím mám co jíst a zítra přijede dcera, nakoupí mi." "Vaše dcera přece jede na školení," připomněla jsem jí.

"Než pojede, ještě se tu staví, už jsem s ní mluvila."

"Ale kdyby to snad přece jen nestihla, klidně zavolejte, rádi vám pro nákup doběhneme."

"Děkuju, kdyby bylo třeba, určitě se ozvu."

+++

Bylo to asi za půl roku. Seděli jsme ve větší společnosti a hovor se točil chvíli tam a chvíli zase jinam. Protože většina účastníků měla už dospělé potomky, došlo i na téma zhýčkaných dětí, kterým rodiče dají první poslední a pak se vděku nedočkají.

"A co myslíte u nás?" vmísila se do debaty ta naše známá. "Jak mě tenkrát srazilo to auto, celej víkend jsem ležela doma jak ten Lazar, k jídlu jsem měla jenom čaj a sušenky, co mám pro návštěvy a nikdo…"

"Tenkrát na podzim?" zarazila jsem ji. "Ale vždyť jsem vám volala a vy jste mi řekla, že nic nepotřebujete." "To je pravda," obrátila se ta paní k přítomným. "Nabízela se mi, že mi nakoupí, to jo, a já si toho taky vážím. Jenže," vrátila se zase ke mně a pohladila mě po rameni, jako hladíme nerozumné dítě: "Vždyť bych se musela stydět, kdybych si od VÁS nechala posluhovat."

"A tak, než si nechat nakoupit od slepejch, to jste radši měla hlad," konstatovala jsem trpce.

Smutno je mi z toho dodnes.