Příběhy nevidomých: Hodiny
Za války mě Němci těžce pobodali na hlavě a levém oku. Po válce se mi na poraněném oku odchlípla sítnice a musel jsem na operaci. Operovali mě na II. oční klinice na Karlově náměstí v Praze. Operace to byla v té době hodně složitá a náročná a po ní jsem musel ještě ležet tři týdny bez pohnutí na zádech, aby sítnice přirostla.
V nočním tichu jsem vnímal svůj zrychlený tep - 100 tepů za minutu. Přiznal jsem to dopoledne u vizity, pan profesor mi tep přeměřil a nasadil léky. Paní asistentce, která byla s ním, to ale nedalo a přišla za mnou odpoledne s dotazem: "Jak jste zjistil, že máte tep vyšší než 100 za minutu, to mi nejde do hlavy?" "Jsou tu někde elektrické hodiny a já v noci slyším, jak každou minutu cvaknou, tak jsem si tep spočítal." Paní asistentku to nijak nepřekvapilo, asi věděla, jak vyvinutý sluch mají lidé s poškozeným zrakem.
Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem již mohl vstát z postele. Zjistil jsem totiž, že ty elektrické hodiny jsou až na druhém konci chodby a já je slyšel přes dvoje dveře ze vzdálenosti asi 15 metrů.
Teď ve stáří jsem již prakticky slepý, a když slyším doma tikat nástěnné hodiny, často si vzpomenu na tikot hodin tehdy v nemocnici.
Autor: Ing. Michael Radil Zdroj: Povídka vybrána z knížky S bílou holí
|