Je letní kladenská noc. Jen "pejskař" někde volá na Dana. V dálce si zpívá dvojice, vracející se z flámu. Pouliční světla osvětlují odrazky na mé bílé holi. "Dnes si, kamarádko, spolu zopakujeme celou trasu, až k autobusovému nádraží!" Pevně ji sevřu v dlani a už si to ťukáme. Učím se samostatně chodit v místech, kde nejsou auta ani sloupy.

Z minulých dní si pamatuji - čtyřicet kroků k chodníku, padesát rovně, přes parkoviště dvacet pět, deset a zahnu doleva. Pak ještě sedmdesát sedm a pink, hůl ťukne do plechu čekárny. Poprvé přejdu pomalu - výmoly, tráva, obrubník, to všechno mě utvrzuje, že jdu stejně jako včera. Udržím směr i přes parkoviště? Tam mě nepovede žádný obrubník. Ano, jen malé vybočení. Proto znovu, alespoň ještě třikrát! Ráno to zkusím před zraky vidících lidí.

Školáci se napomínají: "Nesměj se, von je slepej!" Jen zpola to vnímám. Myslím na počet kroků, udržet směr, vyhnout se lidem, nevstoupit do vozovky, včas odbočit k zastávce. Další dny už chodím s jistotou, zdánlivě beze strachu.

V noci zkusím jít i tak rychle jako vidící! Za tmy nemusím hlídal děti a kola, mohu si rukou hmátnout, na jaký strom jsem ťukl holí. Ta radost! Jdu tak rychle, že bych snad stačil i staršímu chodci s dobrýma očima. Najednou - rána do holeně. Nohy se podlamují a já padám na kapotu auta. Kde se tu vzalo, uprostřed chodníku? Hledám pod vozem zakutálenou hůl. Podařilo se mi vstát, ve dne by to vypadalo asi dost komicky.

Kdybych se mohl alespoň na někoho zlobit! Vyhláška ale dovoluje parkovat jednou stranou vozidla na chodníku. Tak se zlobím zase jenom na sebe. Měl jsem takovou radost, že už umím chodit rychle a sám. Při poznámkách, že tu slepotu jenom hraji, jsem nevěděl, zda mám být roztrpčen za podezření z podvádění, nebo hrdý, že umím chodit tak bezpečně. Srážka s autem to ale vyřešila. Ani na chodníku nemám právo na pýchu, jinak přijde pád!

Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz