Blíží se večer. Ještěže má samoobsluha otevřeno, jinak nevím, co bychom ráno snídali. Naskládám do košíku pár drobností, přičemž lupou pečlivě kontroluji nápisy na obalech. Do regálů sice sahám téměř po paměti, ale co když si zase někdo vymyslil, že změna je život, a tam, kde dva roky stávaly lahve s kečupem, nahmatám aviváž?

Tak. Teď ještě půlku chleba. Ach jo. V regále jsou jen samé celé bochníky. Vedle regálu je prkénko a velký nůž. Na prkénku je prý vyznačeno, kam se má bochník položit a kudy vést nůž, aby vznikly dvě stejné půlky. Jenomže na tohle já si netroufám. Uříznu to křivě a budou řeči, že jsem si chtěla o krajíček přilepšit. Takovou scénu jsem tu už zažila, naštěstí jen jako pozorovatel. Ale koho požádat o pomoc? Těch pár lidí kolem mne nevšímavě projde dřív, než se nadechnu, abych svou prosbu vůbec vyslovila. Za regálem zahlédnu modrou skvrnu. Sláva, to bude prodavačka. Ženu se k ní a slušně žádám o půlku chleba. Postava se vynoří zpoza regálu celá a já zjišťuji, že modrá je jen nahoře. Takže žádná prodavačka, ale zákaznice v modré blůze. Ale to snad nevadí. "Proč si to neuděláte sama?" zavrčí. I když jsem na tyhle situace zvyklá, stejně mě polévá horko, ale statečně vysvětluji, že špatně vidím a že bych to nerada ukrojila křivě. Paní už nic neříká a jde k pečivu. Já za ní. Ale co to, ona se nezastavuje, jen se přes rameno otočí a zavelí: "Počkejte tu!" Asi jde pro prodavačku, přece mi nebude posluhovat sama. Ale paní se zastavuje s nějakým pánem a velmi hlasitě a rozvláčně mu vysvětluje, že na ni má počkat, protože ona MUSÍ TÁMHLETÉ (asi na mne ukazuje) ukrojit chleba, protože ONA prej na to nevidí… pak dává pánovi asi sedmadvacet příkazů - za tu dobu bych rozkrájela patnáct bochníků, jen na to vidět, říkám si s lítostí. Nejraději bych utekla. Ale chleba potřebuji a požádat kohokoli jiného se už bojím. Paní se pak ke mně vrací, je nepříjemně sladká, ukrojí mi půlku chleba a přitom se vyptává, jestli ji vidím, jak můžu chodit nakupovat, jestli jsem se tak už narodila, jestli mám důchod a kolik to dělá. Neodpovídám. Stěží se donutím poděkovat za chleba a hledám nejkratší cestu k pokladně.

Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz