Přinášíme vám rozhovor s paní Janou Kubáčkovou, která se věnuje tanečním aktivitám ve stacionáři pro zdravotně postižené Effeta, jenž je jedním z projektů brněnské diecézní Charity.

Jak tento projekt vznikl a za jakým účelem?

Vzniklo to v roce 2001, kdy jsem si řekla, že bych mohla něco dělat s mentálně postiženými. Vůbec jsem při tom neměla žádné zkušenosti, nic nastudovaného, vůbec jsem nevěděla jak se s nimi pracuje. Žádná příručka na toto téma neexistuje, kde by bylo napsáno, jak s těmito lidmi začít pracovat. Chtěla jsem s tím přesto začít. Přes Karla Ryšavýho jsem zjístila, že existuje Effeta, která má pracovní dílny pro tyto lidi, tak jsem tam zašla za paní Bárou Uhlířovou a zeptala jsem se, jestli nemá zájem, kdybych tam dělala s klienty nějaké tancování

Domluvili jsme se spolu, že by to mohlo být jedenkrát týdně hodinu odpoledne, pak vybrala lidi, kteří by to byli schopni dělat, ať to s nimi zkusím a za čtvrt roku se uvidí, jestli to půjde nebo ne. Od té doby spolu tancujeme až do teď.

Myslím si, že bylo strašně dobrý naše představení v divadle Barka, že jsme to někam dotáhli. Byla to pro ně obrovská radost, zkušenost a veliká motivace. Když jsem jim řekla, že za rok vystoupíme, tak se toho chytli a byli z toho nadšení.

Takže se na to představení těšili už do předu?

Jak kdo. Je tam třeba kluk, který když po týdnu příjdu, a řeknu, že budeme nacvičovat představení a nacvičujeme to třeba půl roku, tak řekne, "Jaký představení?". Záleží to na každém zvlášť. Třeba Hanka s Daliborem, kteří jsou postižení Dawnovým syndromem, si to pamatovali a celý rok se na to těšili, většinou tam byla euforie a nadšení. Oni je všechny ztrhli.

Kolik jich tam máš na starosti?

Těch mentálně postižených je šest.

Jak probíhali přípravy těsně před samotným představením v zákulisí?

Děcka byly nervózní. Říkaly, že to určitě nezvládnou a byly tak trošku zamlklí. Já jsem se je snažila nějak povzbudit. Říkala jsem, "to nevadí, když to zvrtáte, nemusíte se ničeho obávat. Sice bylo trošku na nich vidět, že jsou nervozní, ale myslím si, že se těšili až konečně vtrhnou na to jeviště. Pořád se ptali, kolik je tam lidí a jestli je tam hodně lidí. Jestli budeme mít úspěch. Já jsem je pořád přesvědčovala, že budeme mít úspěch, že je divadlo narvaný, že jsou nejlepší.

A co samotný průběh představení?

Představení vyšlo skvěle, já jsem myslela, že to bude totální chaos, že tam budou dělat úplně něco jiného. Na ně se nedá v tomhletom moc spoléhat, nevíš co je v tu chvíli napadne, ale dopadlo to velice dobře. Dělali to, co jsme měli nacvičený. Sice Bertík jednu dobu seděl na jevišti a nenápadně se zeptal, "Jano, co mám dělat?", ale v tom se lidi začali smát, protože jim to přišlo zábavný. Nakonec ale udělal všechno poctivě. Jinak nevyšly nějaké malé drobnosti.

Jak probíhaly první hodiny v Effetě po představení?

Po tom představení jsme se první hodinu dívali na video, protože jsme to natáčeli. Byla u toho spousta průpovídek, jekotu a obdivu nad sebou samým. Pořád viděli jen sebe, kde jsou. Potom zase chtěli začít znovu cvičit. Hned po videu řeli, "jděme ještě na sál a něco uděláme". Přiznám se, že naopak mě se v tu chvíli moc nechtělo, byla jsem nějaká unavená, spíš se mi chtělo zůstat v tom křesílku. Myslím si, že to na ně velmi pozitivně zapůsobilo. Třeba ten jeden slepý kluk, jednou přišel za mou kolegyní a říkal, "Jitko já vůbec nemůžu v noci spát i", "ale proč Bertíku?", "Já pořád musím přemýšlet nad tím představením, jak mě ti lidi tleskali a jak to bylo skvělý a já nemůžu ani unsnot, když nad tím tak přemýšlím". To mě hrozně překvapilo. On byl takový, že vydržel třeba půl hodiny maximálně, potom začal, že už se mu nechce, že už je to nudný, chce domů. Po tom představení nic podobného neříkal, že se mu nechce dělat a podobně. Strašně se snaží, změnil se.

Takže to byla motivace?

Ano, myslím se, že to byla velká motivace.

S tebou tam tancoval nějaký evidentně zdravý tanečník, chodí s tebou na ty hodiny taky?

Ne, to je můj bývalý spolužák s taneční konzervatoře, on je teďka ve Vídni, kde tancuje v divadle Volksoper. My se občas navštěvujem, byli jsme se tam manželem podívat se na jeho představení. Když jsem mu řekla, že chystám tuhletu akci, a že by bylo dobrý, na oživení, kdyby i on tam vystoupil. Kdybychom tam udělali nějaký šmrncovní duet, zvedačky, aby to byla do toho taková show. On na to přistoupil, řekl, že to bude pro něho dobrá skušenost. Měli jsme spolu sami dvě zkoušky, kdy jsme dali dohromady ten duet a potom dvakrát přišel
do té Effety. Děcka ho velice příjemně přivítaly, byly hned největší kamarádi. Na všechno se ho vyptávali, intimní otázky mu kladly, jestli má holku a různě ho takhle zpovídaly. Takže dvě zkoušky s ním byly v Effetě a potom na ty generálky byl taky s námi. Mezi náma se vůbec nemotal, vlastně je viděl dvakrát a šli jsme na jeviště.

Co tě vedlo k tomu, tancovat zrovna s mentálně postiženými?

Já jsem úplně původně chtěla pracovat s tělesně postiženými, protože ke Kociánce mám bližší vztah. Mám totiž tělesně postižené kamarády. Říkala jsem si, že k nim mám blížší vztah, že by to bylo pohodový. Já jsem chodívala na Kociánku a připadám mi to tam takový známý. Na Kociánce už měly Věru Belháčovou, takže tam mě řekli, že se jim o tančení už někdo stará. Já jsem po tom o prázdninách jela na měsíc do Francie, kde jsem se starala právě o mentálně postižené, kousek od Beržeraku. Byly to teda velice těžký případy, kdy jsem je musela obsluhovat, všechno jsem jim musela udělat převlíkat, umývat a podobně. To byl můj první kontakt s mentálně postiženými, ale kteří na tom byly velice špatně. Tak jsem si říkala, že kdyaž na Kociánce někdo je, tak proč bych to nemohla zkusit s těmito lidmi. Ta Francie byla můj odrazový můstek. Já jsem si vždycky říkala, že bych s mentálně postiženýma nikdy nemohla dělat. Měla jsem k nim odstup, že je nemůžu pochopit, ale potom, co jsem byla v té Francii, tak pohodička. Je to možná s nimi snažší, než s těmi tělesně postiženými, protože s lidma, kteří se mohou jen málo hýbat je to mnohem těžší, než pracovat s mentálně postiženýma, kteří to tělo ovládájí.

Změnil se nějak tvůj pohled na mentálně postižené ať už ve Francii nebo v Effetě?

Určitě změnil, v Effetě se to změnilo tak, že jsem je vždycky brala jako chudáky, kteří mají to myšlení úplně vedle, a kteří musí být takový celý nešťastní, prostě jsem je vůbec nechápala. Teď se tam těším, protože oni jsou radostní, dodají ti spoustu energie, pokud vyrůstají v dobré rodině a podobně. Radují se z maličkostí a já jsem se od nich spoustu věcí naučila. Oni jsou úplně úžasní. To jsou fakt mojí kamarádi. Já vždycky z té Effety odejdu úplně spokojená. Vůbec na mě nepůsobí jako chudáci, nějaký stres, že by tam byl, nebo že by ani nedovedli napočítat do deseti. Naopak já si tam připadám, že se pořád zbytečně zatěžuji nějakýma maličkostma, nedovedu se radovat z maličkostí, nedokážu být tak spontální jako oni. Ale když jsem s nimi, tak jsem hrozně spontální na rozdíl od toho, když jsem s lidmi, kteří žádné mentánní postižení nemají. Tam se hrozně uvolním.

Kde ještě pracuješ?

Ještě učím na základní škole Jana Babáka, ale moc mě to tam nenaplňuje. Učím tam první, druhou a třetí třídu. Ta škola je umělecky zaměřena, mají tam tancování povinný. Tak tam učím jednou týdně. Potom učím na soukromé škole Bartůňkových, ta je taky v Brně. Tam učím jednou týdně malé holky a potom učím v Praze na naší Akademii, taky jednou týdně na hudební fakultě, kde je dětský studio.

Kde tě to nejvíc baví?

Bezesporu u těch mentálně postižených.

Co si vlastně studovala za obor?

Vystudovala jsem taneční konzervatoř v Brně a potom jsem šla na Akademii múzických umění v Praze na hudební fakultě, kde letos končím s oborem pedagogika tance. Já mám specializaci na klasický tanec.

Chtěla by ses věnovat svému oboru i nadále, popřípadě těm mentálně postiženým?

Mentálně postiženým bych se chtěla věnovat, ale teď se na rok stěhuji s manželem do Plzně, kterého tam jeho firma na rok vyslala, takže nevím, jak to půjde. Určitě bych moc, moc chtěla pracovat v tomto oboru, který jsem vystudovala. Protože si myslím, že by to byla velká škoda, když jsem pět let studovala. Z našeho oboru vychází velice málo lidí, z mého ročníku jsme dva v celé republice.

Dá se tím uživit?

Myslím si, že určitě. Kdybych našla místo na taneční konzervatoři tady v Brně, tak dělám přesně to, co jsem vystudovala, ale najít si tam místo není jednoduché. Tam lidi nastoupí a drží se tam třeba čtyřicet let. Nebo si pak můžu založit soukromou taneční konzervatoř, ale to je myslím nad mé síly.

Děkuji ti za rozhovor