Nevidomá žena vešla do obchodního domu, ve kterém se dokázala docela dobře orientovat. S bílou slepeckou holí v ruce se pomalu chystala vstoupit na pojízdné schody. Nejezdila jimi ráda, ale šlapat nahoru se jí dnes nechtělo.

Na vratkých nohách se k ní přiblížil opilý muž. Bílá hůlka ho upoutala a asi zatoužil vykoupit svůj poklesek dobrým skutkem. Blábolivě nabídl nevidomé, že jí na ty schody pomůže. Polekala se. Podle jeho hlasu i dechu poznala, jak nebezpečný by pro ni takový průvodce mohl být. Tak ho rázně odmítla: "Ne, děkuji, dokážu chodit sama!" Nastoupila na schody, ale srdce jí tlouklo až v krku. Ještě nikdy neodmítla nabízenou pomoc. Měla pocit, že byla příliš drsná.

Když se zase postavila na pevnou zem, ulevilo se jí. Vydala se za svým nákupem, ale její hůlka narazila na nějakou překážku. Vnímala, že se před ní něco děje. Sáhla před sebe a rukou nahmatala hlavu člověka, který klečel na zemi. Pochopila, že ten opilý muž, jehož pomoc pod schody odmítla, před ní klečí na kolenou a prosí ji plačtivým hlasem: "Paní, prosím vás, dovolte mi, abych vás odvedl. Nebojte se mě, já na vás dám pozor!" Nyní ho již odmítnout nedokázala. Tak chodila po obchodním domě zavěšená do opilce, který se rozplýval blažeností a dojatě slzel nad svou dobrotou. Přežila tu vratkou "pomoc" bez úrazu. Opatrně zavedla vrávorajícího muže k pultíku, u kterého si někdy dávala kávu. Poprosila ho, aby si také jednu vypil, a statečně přitom přetrpěla i jeho opilecké blábolení, které zakončil dramatickým sdělením: "Paní, vy jste anděl a já vám slibuju, že už nikdy nebudu pít!"

Vyvedla ho na ulici a jen doufala, že tam se jí podaří nějak se ho zbavit. Naštěstí venku uviděl kumpána a rychle na anděla a asi i na svůj slib zapomněl. Když se tohoto svérázného "průvodce" zbavila, vydala se pomalu a klidně dál svou cestou.