http://www.infoposel.cz --- tisk článku --- 25.01.2005, 07:31 --- rubrika " Příběhy nevidomých "

Příběhy nevidomých: Hlas

Říkáte "Oko - do duše okno." Jsem však přesvědčen, že když se díváte do očí svého děvčete, zalétne váš pohled často i jinam. A vnímáte i půvaby, které žádné přísloví neuvádí v souvislosti s duší. V tom však právě spočívá vaše bohatství, že lidé, které potkáváte, mají nejen kouzelné studánky očí, ale i rozmanitost tvarů těla. Lidé, které já potkávám, nemají nic z toho všeho. Něco mi snad napoví zvuk kroků, něco napoví i podaná ruka. Ale lidé, které já potkávám, ti mají především hlas.

Hlas není jen "do duše okno". V hlase hovoří duše sama. V něm se sebevědomě zvedá halasnými větami nebo se choulí do klubíček tichých slov. Chvěje se rytmem slovních přízvuků, zpívá nevyčerpatelným množstvím intonací lidské řeči. Někdy také jen tak haraší jako prázdná plechovka v podzimním větru. V hlase se věrně zrcadlí síla i slabost, dobrota i zloba, přímost i úskočnost, vášnivé zaujetí i lhostejnost, hloubka i mělká povrchnost. Nezrcadlí se v něm však ani elegance oděvu, ani akademický titul, společenské postavení, ani bohatství. Nesmíme proto hlasu příliš věřit. Poučuje nás jen o věcech, které jsou pro společenské zařazení člověka často jen velmi málo důležité.

Naslouchám tichému hovoru milenců, kteří se loučí na schůdcích vlaku. Říkají si prostá, všední slova, ale v jejich hlase to voní sluncem rozehřáté červnové louky. Loučí se radostně, jako by se vítali, protože teprve teď, ve chvíli loučení, se jejich láska stala pevnou jistotou. Na lavičce v parku naslouchám hovoru mladé maminky s nemluvnětem. Sladkost medových vůní kvetoucích lip a akátů naplňuje její slova a její smích zní jako trylky ptačího zpěvu. Takové je asi modré jarní nebe. Naslouchám řeči politika, jeho slova kolem mne padají jako papírové květiny, neživá a uprášená.

Nesmím příliš podléhat mámení hlasu a musím být vděčen každému šelestu šatů, každému slabému závanu vůně i pachu. Kouř cigarety nebo dýmky, pach voňavky, naftalínu, plísně venkovské komory, pach nemocničních dezinfekčních látek, vůně čistoty a pach špíny, celá zvuková stupnice kroků, od střevíčků s vysokými podpatky až po těžké údery okovaných bot, to všechno jsou moji spolehliví pomocníci.

"Oko - do duše okno." Já vám je nezávidím. Nezávidím vám ani ty pohledy, které zabloudí mimo ně a řeknou vám víc než oko samo. Něco vám přece jen závidím - závidím vám zrcadlo! Ono vám dovoluje podívat se stejně přísně do očí sobě jako jiným. Vlastní hlas vnímáme velmi nepřesně a vlastní duši v něm hovořit neslyšíme. Ani vlastní hlas zachycený technikou nám všechno nepoví. Je to hlas minulosti. Vy však v zrcadle můžete sledovat a soudit přítomnost.

Lidský hlas - krásné oči asi mají i zvířata a snad dovedou pohledem vyjádřit bolest, strach i radost. Hlas však má jen člověk. Hlas krásný, dobrý, záludný i zlý - prostě lidský.

Autor: Rudolf Krchňák
Zdroj: Povídka vybrána z knížky S bílou holí


Infoposel.cz - informační systém pro zdravotně postižené
Copyright © 2000-2024 Veleta, o.s.