http://www.infoposel.cz --- tisk článku --- 25.02.2003, 16:18 --- rubrika " Servis pro NNO > Škola občanské iniciativy "

Škola občanské iniciativy 4. (Složky komunikace)

1.2. Složky komunikace

Komunikaci mezi lidmi můžeme rozdělit na dvě základní složky - verbální (slovní) a neverbální (sem patří jak "řeč těla" tak práce s hlasem tzv. vokální nebo paraverbální komunikace).

1.2.1 Neverbální komunikace

Albert Mehrabian zjistil, že verbální složka tvoří pouhých 7% obsahu sdělení, vokální složka (tón hlasu, modulace, tempo řeči, artikulace a další) tvoří 38% obsahu sdělení a zbývajících 55 % obsahu je zprostředkováno neverbálními signály (gesty, mimikou, vzdáleností mezi komunikujícími osobami, rozložením těla v prostoru, ale také úpravou zevnějšku a oblečení včetně jeho barev. Neverbální komunikace je vývojově starší, přikládáme ji proto automaticky a nevědomě větší důležitost.

Někdy může nastat situace, kdy náš partner v komunikaci říká slovy něco jiného než co nevědomě vyjadřuje neverbálně. V takové situaci máme pocit, že "něco nesedí". I když nedokážeme vědomě jednotlivé signály nesouladu rozeznat, tato informace se pro nás automaticky stane méně věrohodnou, "nějak se nám to nezdá". Neverbální komunikace tak přímo působí na naše podvědomí, a tím ovlivňuje naše rozhodování.

Řeč těla

Posturologie neboli řeč postojů těla si všímá rozložení těla v prostoru, vzájemná konfigurace jeho částí i pohyby, kterými se držení těla mění. Důležitá je zejména vzájemná poloha hlavy,ramen a hrudníku.Např.jistota a sebevědomí bývají vyjádřeny vzpřímenou hlavou,vypnutým hrudníkem a do šíře rozloženými rameny.Naproti tomu nejistotu a uzavření se do sebe tělo vyjadřuje skloněnou hlavou,pokleslým hrudníkem a svěšenými rameny.

Gestika bývá také označována jako řeč rukou,rozumíme tím především pohyby rukou držení hlavy.Gesta bývají podmíněná kulturou a tradicí,některé naznačené symboly tedy nemusí být člověkem z jiného prostředí správně pochopeny (typickým příkladem muže být pokyvování hlavou na znamení souhlasu/nesouhlasu, kdy např. v Bulharsku platí opačná interpretace pro pokývání než ve střední Evropě).

Mimika je promlouvání pomocí obličeje, zejména pohyby lícních svalů, obočí a křivky úst. Mimika odráží vnitřní psychický stav více než jiné neverbální projevy. Z lidské tváře jsme obvykle schopni rozpoznat štěstí, překvapení, strach, zlobu, smutek, spokojenost či zájem jiných lidí. Významnou roli v mezilidské komunikaci hraje také úsměv, který pomáhá navodit kontakt, získat si důvěru partnera a navodit přátelskou atmosféru.

Oční kontakt - pohled je nejbohatším zdrojem informací, lidské tělo pomocí očí přijímá 80% informací o vnějším světě. Obvyklá a tolerovaná délka přímého pohledu do očí se v různých kulturách liší. V západních zemích trvá pohled mezi dvěma osobami přibližně 2 až 4 vteřiny, ve středozemním prostoru a sousedních arabských zemích trvá vzájemný pohled mnohem déle. Zatímco v Asii a v Africe bývá příliš dlouhý pohled považován za nevhodný. V našem kulturním prostředí bývají delší pohledy věnovány osobám, kterých si vážíme a lidem, kteří jsou nám sympatičtí. Příliš dlouhý a upřený pohled je však nepříjemný, stejně jako je nepříjemné, když se partner pohledu vyhýbá nebo se vůbec na druhého nepodívá. Nedostatečný oční kontakt může znamenat nejistotu, strach, rozpaky nebo také nevěrohodnost (říká se, že lhář či podvodník se nedokáže podívat přímo do očí).

Vedle délky pohledu si můžeme všimnout i míru otevření očí. V intimních vztazích (např. mezi rodičem a dítětem, mezi blízkým mužem a ženou) bývají oči široce otevřené, což znamená absolutní důvěru v partnera a věnování své pozornosti jen jemu. Při bojových rituálech naopak oči přivíráme.

Haptika je kontakt hmatem, tedy způsob sdělení, které tlumočíme bezprostředním kontaktem s druhým člověkem (např. podání ruky, poplácání po ramenou či zádech či nabídnutí rámě). Také haptický kontakt bývá kulturně podmíněn (např. ve střední a severní Evropě je při pozdravu obvyklá vzdálenost na délku paže - podává se ruka, kdežto v jižní Evropě je obvyklý kontakt "tělo na tělo" - políbení na obě tváře). Každý člověk má také svou vlastní hranici, jaké druhy doteku pro něj jsou v té které situaci přijatelné.

Proxemika. Vedle řeči těla do neverbální komunikace patří tzv. řeč prostoru - vzájemné vzdálenosti mezi lidmi při komunikaci. Proxemika označuje vymezení prostoru, který každý člověk individuálně potřebuje k tomu, aby se cítil dobře a bezpečně. Podobně jako u haptiky záleží na konkrétní situaci a vztahu s člověkem, který se ke mně prostorově blíží. Můžeme rozlišit tři základní prostorové sféry (lze si je představit jako kruhy okolo dotyčné osoby):

1. Intimní sféra, do které dobrovolně pouštíme ty nejbližší osoby, obvykle bývá od 0 do 50 cm,
2. osobní sféra, ( obvykle 50 až 120 cm), která nám ještě umožňuje přesně pozorovat detaily mimiky a řeči očí, partnera také velmi dobře slyšíme (obvykle mezi přáteli, dobrými známými nebo také spolužáky ve škole).
3. sociální (veřejná) sféra (1,5 až 3 metry), která bývá obvykle dodržována ve formálních vztazích (nadřízený - podřízený, učitel - student, policista - občan, na úřadech, v obchodech apod.).

Uvedené údaje o jednotlivých vzdálenostech jsou pouze orientační. Vždy záleží na uspořádání prostoru a konkrétní situaci. Např. nedobrovolné pronikání cizích lidí do intimní sféry bude pravděpodobně lépe snášeno na sportovním stadionu nebo na rockovém koncertě než ráno v přeplněné tramvaji nebo výtahu. Obecně však platí, že nechtěné proniknutí do bližší sféry je pociťováno jako nepříjemné a u citlivějších jedinců bývá provázeno emocionálním vzrušením, nervozitou, v krajním případě (kdy je dotyčný "zatlačen do kouta") i agresivitou (instinktivní ochrana vlastního teritoria).

1.2.2. Verbální komunikace

Jde o komunikování pomocí slov, řeči, jazyka. Při verbální komunikaci záleží nejen na tom, abychom dokázali co nejsrozumitelněji přenést do slov své sdělení, ale stejnou měrou záleží na tom, zda umíme efektně naslouchat svému partnerovi, klást mu otázky, ověřit si, zda mu dobře rozumíme (parafrázovat) a na závěr shrnout podstatné výstupy.

Aktivní naslouchání vychází z předpokladu, že posluchač není jen pasivním příjemcem informací, ale že se snaží sám aktivně vnímat a pochopit situaci. Snaží se zachytit podstatné věci, vidět věci ze zorného úhlu hovořícího, rozumět celkovému významu sdělení, jeho objektivnímu obsahu i subjektivnímu vztahu k informacím. Důležitá je taky neverbální složka komunikace.

Techniky aktivního naslouchání



Autor: Jan Halász, Martina Tesařová, Eva Navrátilová
Zdroj: Hnutí Duha


Infoposel.cz - informační systém pro zdravotně postižené
Copyright © 2000-2021 Veleta, o.s.