Za nejzávažnější problém považoval ochránce snížení částky na živobytí u osob invalidních ve III. stupni, které nemají nárok na invalidní důchod. Těmto lidem byla od 1. 1. 2010 nejen snížena částka na živobytí o více než 1000 Kč, ale i částky na dietní stravování. Ochránce inicioval v součinnosti s MPSV předložení novely zákona o pomoci v hmotné nouzi, která měla nepříznivé dopady odstranit. Rovněž osobně apeloval na zákonodárce, aby tuto legislativní změnu co nejdříve projednali a přijali. Ke změně zákona došlo s účinností od 1. 6. 2010 novelou č. 141/2010 Sb. Uvedený zákon umožnil lidem, kteří jsou invalidní v I. a II. stupni, aby i bez výkonu veřejné služby pobírali dávky ve výši životního minima. U osob ve III. stupni invalidity pak odstranil znevýhodnění a umožnil jim pobírat dávky ve výši životního minima včetně zvýšení dávky na dietní stravování.

Mezi nejfrekventovanější podání z oblasti dávek pomoci v hmotné nouzi patřily stížnosti na snížení částky na živobytí z důvodu nevykonávání veřejné služby, dobrovolnické služby či krátkodobého zaměstnání. Stěžovatelé poukazovali na svá zdravotní omezení, v jejichž důsledku nemohli vykonávat veřejnou službu nabízenou v místě jejich bydliště. Při šetření konkrétních případů se ochránce setkal s nesprávným postupem úřadů při posuzování možnosti příjemce dávky vykonat veřejnou službu v měsíci, ve kterém byl uznán dočasně pracovně neschopným. Správní úřady automaticky předpokládaly, že příjemce dávky mohl vykonat veřejnou službu v té části měsíce, kdy nebyl uznán dočasně pracovně neschopným. Tento plošný přístup ochránce odmítl. Dle zákona musí úřad zkoumat, zda bylo vůbec možné veřejnou službu vykonat.