Počátkem listopadu schválila vláda konečnou podobu novely zákona č. 108/2006Sb., o sociálních službách. Jejím cílem je podle ministerstva práce a sociálních věcí upravit systém sociálních služeb tak, aby byly zohledněny poznatky z praxe a provedených analýz, jež odhalily některé neefektivní a nehospodárné postupy ve stávajícím znění předmětného zákona. Podle předsedy Národní rady osob se zdravotním postižením, z jehož kritického materiálu vybíráme podstatné pasáže, však novela tento deklarovaný cíl nenaplňuje.

Například navržený způsob restrikce příspěvku na péči v I. stupni nepovede ke snížení výdajů státního rozpočtu, což má být hlavním smyslem opatření. Z předloženého návrhu lze cítit snahu podřídit celý systém sociálních služeb krajskému modelu řízení. O tom svědčí především trvání na převodu dotačních řízení do přímé kompetence krajů. Dalším ustanovením, které to dokládá, je tzv. územní spádovost sociálních služeb. Tento institut má zřejmě pomoci krajům v jejich řízení a přímém rozhodování o tom, kde bude která služba poskytována. Takový princip je ale nepřijatelný, protože odporuje základnímu právu uživatelů sociálních služeb na volbu druhu služby, jejího poskytovatele, rozsahu a místa výkonu.

Restrikce využití příspěvku na péči

Hlavním důvodem navržených opatření je mimo jiné tvrzení, že větší část prostředků příspěvku na péči zůstává klientům a není příjmem poskytovatelů sociálních služeb. Tato skutečnost však nic nevypovídá o tom, že by uživatelé sociálních služeb neměli zajištěny dostatečné služby. Zákon o sociálních službách byl koncipován především na preferenci péče v rodinách. Předkladatel zákona tvrdí, že navrhovaná opatření neomezují rozhodovací kompetence oprávněných osob o způsobu využití příspěvku, ale vytvářejí podmínky pro jeho správné využití. Ministerstvo práce uvádí, že opatření se zaměřují především na případy nesprávného použití příspěvku. Tuto argumentaci však nelze akceptovat.

Návrh, kterým se snižuje příspěvek na péči na 800 Kč v I. stupni a v plné výši je poskytnut pouze tehdy, pokud uživatel využívá služby od profesionálních poskytovatelů, jednoznačně omezuje kompetence oprávněných osob týkající se způsobu využití příspěvku na péči. Velkým zklamáním je, že novela zákona pouze upravuje jednotlivá ustanovení zákona, ale neobsahuje žádná ustanovení koncepčního charakteru. Jedním z těchto koncepčních návrhů je úvaha o změně postupu při posuzování míry závislosti u osob se smyslovým postižením a u ostatních osob závislých na péči. Ukazuje se, že u osob se smyslovým postižením hraje poměrně velkou roli vlastní zdravotní postižení a menší roli sociální situace. U ostatních druhů postižení je tomu opačně. Ministerstvo o tomto problému ví, ale v novele zákona předkládá přesně opačný návrh, aby míru závislosti stanovil u všech druhů postižení posudkový lékař bez ohledu na sociální situaci klienta. Je to návrat zpět a stanovisko NRZP ČR je k tomuto návrhu samozřejmě negativní.

Dalším koncepčním opatřením, které ministerstvo do zákona nezapracovalo, jsou ustanovení zákona o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, který vstoupil v platnost 20. října.

Diskriminace klientů i poskytovatelů?

První zásadní připomínku jsme uplatnili vůči návrhu na změnu příspěvku na péči v I. stupni. Navrhované snížení příspěvku na základní částku 800 korun z dosavadních 2 000 Kč v případech, kdy osobě za úhradu neposkytuje sociální službu registrovaný poskytovatel, je diskriminační. Ke snížení má dojít bez ohledu na to, zda v dané lokalitě existuje poskytovatel, s nímž by osoba, jíž příspěvek náleží, měla vůbec možnost smlouvu uzavřít. A bez ohledu na to, zda poskytuje požadovanou službu a má volnou kapacitu. Nic z toho nemůže člověk, jemuž příspěvek náleží, ovlivnit. Přitom objektivní míra závislosti je stejná. Markantním příkladem jsou osoby prakticky nevidomé, které byly automaticky zařazeny do I. stupně míry závislosti. Potřebují však služby, které jsou poskytovány v malé míře, a jsou tudíž často nedostupné. Druhou zásadní připomínku jsme vznesli k výši příspěvku na péči ve IV. stupni. Osoba, které je tento stupeň míry závislosti přiznán, potřebuje sociální službu po celých 24 hodin denně. Dosavadní částka 11000 korun je přitom na pokrytí nákladů zcela nedostatečná. Při všech jednáních mezi MPS V ČR a NRZP ČR, kterých jsme se účastnili, bylo přislíbeno, že částka ve čtvrtém stupni míry závislosti bude zvýšena. Návrh novely toto zvýšení neobsahuje. Proto jsme navrhli částku 15 000 Kč, která se nám jeví jako adekvátní k vynaloženým nákladům na tuto službu.

Příspěvek má náležet i při hospitalizaci

Třetí připomínka se týká nevyplácení příspěvku na péči při pobytu ve zdravotnickém zařízení. Příspěvek se nevyplácí, jestliže je oprávněné osobě po celý kalendářní měsíc poskytována zdravotní péče formou ústavní péče v nemocnici nebo odborném léčebném ústavu, nejde-li o poskytování sociálních služeb podle § 52 (soc. služby v nemocnici); to neplatí v případě, kdy je oprávněnou osobou dítě, se kterým byla do ústavní péče v nemocnici nebo odborném léčebném ústavu přijata jako průvodce osoba blízká, která byla uvedena v žádosti o příspěvek nebo ohlášena podle § 21 odst. 2 písm. c) jako osoba poskytující dítěti pomoc.

Navržené znění považujeme za nepřijatelné z důvodu diskriminace osob starších 18 let. Přítomnost průvodce u jedinců odkázaných na pomoc druhé osoby při obsluze je podmínkou například poskytnutí lázeňské péče, neboť takovýto stav je obecnou kontraindikací. Proto NRZP ČR navrhuje znění, podle nějž bude příspěvek na péči vyplácen i v případech, kdy oprávněné osobě bude po celý kalendářní měsíc poskytována zdravotní péče formou ústavní péče v nemocnici nebo odborném léčebném ústavu a bude ji doprovázet osoba uvedená jako osoba pečující.

Posudkový lékař hodnotí diagnózu, ne míru soběstačnosti

Čtvrtou zásadní připomínku jsme vznesli vůči návrhu, aby míru závislosti stanovil posudkový lékař. Navrhovaná změna zcela převrací smysl a způsob posuzování míry závislosti. Podle návrhu má být nadále pro stanovení míry závislosti rozhodující stanovisko posudkového lékaře. Na rozdíl od jiných systémů jsou rozhodující kritéria sociální, nikoli medicínské povahy. Neposuzuje se tedy diagnóza, ale možnost sebeobsluhy a péče o vlastní osobu. Pro stanovení míry závislosti je rozhodující počet úkonů, které člověk samostatně nezvládne. Jednotlivé úkony jsou blíže definovány okruhem jednotlivých činností. Lékařské zprávy, z nichž vychází posudkový lékař, však hodnocení úkonu ani činnosti neobsahují. Hodnocení míry závislosti zpracované sociálními pracovníky, kteří dotyčného člověka navštívili a pozorovali při relevantních činnostech v jeho sociálním prostředí, se často diametrálně liší od hodnocení posudkových lékařů, kteří člověka ve většině případů ani neviděli. Proto není důvod pro ministerstvem navrhovanou změnu.

Výše uvedené připomínky jsou pouze čtyři z celkem třinácti, na jejichž zapracování bude NRZP trvat. Pokud nebudou akceptovány, nelze s přijetím zákona souhlasit.

(Článek v plném znění lze najít v časopisu NRZP ČR Skok do reality č. 4/2008, www.nrzp.cz/skok-do-reality)
Václav Krása, předseda NRZP ČR