Náklady na důchodovou reformu musejí být v rozpočtu plně kompenzovány, tvrdí ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas a dodává, že on ani tato vláda nenastartují změny, které by prohloubily schodek veřejných financí.
Ekonom, 5. 9. 2007

Hodláte posunout dobu odchodu do důchodu, prodloužit povinnou dobu pojištění a změnit náhradové doby. Jak dlouho se udrží státní důchodový účet v plusu, pokud se vám podaří tyto parametrické změny v první fázi důchodové reformy prosadit?

Udrží se v plusu, pokud vydrží pozitivní vývoj zaměstnanosti, která roste o 40-50 tisíc lidí ročně, pokud vydrží současný vývoj mezd, se kterými rostou i odvody na sociální pojištění, a pokud bude ekonomický růst HDP nad 4,5 procenta ročně. V opačném případě začne účet sklouzávat do mínusu. Ostatně v desetimiliardovém deficitu by byl už dnes, nebýt toho, že se v roce 2004 zvedly o dva procentní body odvody na důchodové pojištění, o něž poklesly odvody na státní politiku zaměstnanosti. V letošních číslech počítáme s devíti-, desítimiliardovým přebytkem státního důchodového účtu. Rozhodě to však neznamená, že bychom nebyli nuceni provádět reformu penzijního systému.

Na kolik přijde důchodový účet zastropování odvodů na sociální pojištění na čtyřnásobku průměrné mzdy, které je rovněž součástí navržené reformy veřejných financí?

Bude mít dopad 4,3 miliardy korun příští rok. Ale je to první nutný krok ke zvýšení zásluhovosti důchodového systému. Nyní máme v důchodovém systému extrémní míru solidarity.

Přepokládáte odchod do důchodu v 65 letech. Ale už dnes lidé nad 55 let těžko hledají práci. Nebudou tedy místo starobního důchodu jen čerpat sociální dávky v nezaměstnanosti?

Mluvíme o posunu důchodového věku na 65 let v roce 2030. Musíme brát v úvahu, že se prodlužuje doba dožití zhruba o jeden rok za pět let, a s ní i aktivní část života. V 65 letech budou lidé plně kompetentní, navíc zkušení, nezatížení starostí o děti. Na trhu práce budou mít co nabídnout. Posun důchodového věku si však vyžádá školení, rekvalifikaci, zkrátka celoživotní vzdělávání.

Dnes je důchodový věk 61 let a muži odcházejí v průměru do penze v 58 a ženy v 56 letech, protože jdou do předčasných důchodů, po zpřísnění pravidel stále častěji využívají invalidních důchodů. Jejich nárůst nám dělá problémy, a proto také navrhneme více odstupňované invalidní penze.

ČSSD prohlašuje, že je pro ni odchod do důchodu v 65 letech nepřijatelný a nesouhlasí ani s prodloužením povinné doby pojištění z dnešních 25 na 35 let. Jste ochoten ustoupit?

Jsme ochotni jednat. Ale za normálních okolností vstoupíte na trh práce v 25 letech. Když odejdete v 65 letech, není přece problém odpracovat 35 let. Minimální délka pojištění se nezvýší najednou, bude se prodlužovat souběžně s posunem odchodu do důchodu. Ve Francii je například důchodový věk 60, ale povinná délka pojištění je 40 let, což je mnohem napjatější.

Jsme ochotni diskutovat i o zvýhodnění zaměstnávání lidí nad 50 let nebo o možnosti snížení odvodů na důchodové pojištění po dosažení určitého počtu odpracovaných let. Například člověku, kterému je 55 let a minimálně 30 let přispíval, by bylo možné na posledních pět let snížit sazbu o několik procentních bodů.

Reforma by měla zrušit některé náhradní doby. Nejvíce diskutovaná je doba vysokoškolského studia. Nebude to diskriminace vysokoškoláků?

V českém důchodovém systému je až 20 procent náhradních dob započítáváno do důchodu. V tom držíme evropský rekord. To, že se dnes započítává vysokoškolské studium do nároku na důchod, je diskriminace všech, kteří nestudují. Oni už platí pojistné v době, kdy jiní studují a vytvářejí si předpoklady pro nadprůměrný plat.

Jenže vysokoškoláci pak z tohoto nadprůměrného platu odvádějí více do průběžného systému...

Pokud by ke zrušení náhradní doby vysokoškolského studia došlo, dovedu si představit zavedení takového modelu, jako má Rakousko, kdy si mohou vysokoškoláci "dokoupit" náhradní dobu - tedy doplatit pojistné za dobu studia, a ta se jim pak započítá.

Uvažujete o zrušení náhradní doby za mateřskou dovolenou?

Ne, o tom neuvažujeme.

Stát má podle navržených změn začít platit pojistné za některé náhradní doby. Nebude to stejný model jako placení zdravotního pojištění za takzvané státní pojištěnce? Je často kritizováno jako příliš složité a nesystémové.

Nyní neplatí pojistné za náhradní doby nikdo. Takto by alespoň něco přispíval stát, a tím by se umožnilo snížit sazby sociálního pojištění. Jinými slovy - co by nateklo přes instrument platby státu za náhradní doby, o tu samou částku by se mohlo snížilo pojistné. Kdybych získal 30 miliard a tuto částku pustil na hrazení náhradních dob, tak bych mohl snížit sazbu pojištění z 28 na 25 procent. Celkový objem finančních prostředků na penze by byl zachován.

Jakou by to mělo výhodu?

Klesly by vedlejší náklady práce a podpořila by se tvorba pracovních míst. Česká ekonomika by byla konkurenceschopnější.

Pokládám legitimní otázku, která patrně vyvolá diskusi v ODS - nakolik je správná cesta snižování přímých daní. Nebyla by mnohem užitečnější cesta snižování pojištění? Po krocích, které jsme nyní učinili, jsou přímé daně v Česku jedny z nejnižších v Evropě. U daní z příjmů fyzických osob budou mít nižší daně jen na Slovensku a v Estonsku, u právnických osob na Kypru. Ale když si vezmeme sazby sociálního pojištění, tak jsou čtvrté nejvyšší. Je potom otázkou, co způsobí větší ekonomický efekt - další snížení přímých daní nebo snížení sociálního pojištění? Mělo by to ještě jeden pozitivní efekt. Když snižujete přímé daně, tak zasahujete do daňových příjmů obcí a krajů. Když snížíte pojistné, nic takového se nestane.

Kde byste chtěl získat zmíněných 30 miliard na proplácení náhradních dob?

Především z nepřímých daní. Pokud se ale uvažuje jen o 4 miliardách z ekologických daní, tak to nemá ani cenu zavádět, protože by se pojistné snížilo o 0,4 procentního bodu. Na financování celé důchodové reformy se musejí najít ještě jiné zdroje.

Je úvaha o snižování sazeb pojistného součástí motivace podniků, aby více přispívaly svým zaměstnancům na důchodové připojištění?

Jistě. A kromě toho chci, aby v rámci reformy penzijního připojištění, kterou má ve své gesci Ministerstvo financí, zůstal zachován instrument slev na dani u zaměstnavatelů, kteří přispívají na důchod svým zaměstnancům. Dnes máme 3,5 milionu penzijně připojištěných a osmi stům tisíc přispívají zaměstnavatelé. Pokud pro ně uděláme dostatečně atraktivní podmínky, budou raději lidem pouštět peníze touto cestou než cestou zvyšování mezd.

Navíc musíme zvýšit průměrnou částku, kterou si lidé měsíčně ukládají na penzijní připojištění, protože 460 korun je málo. Zvažujeme také motivaci k delšímu spoření pomocí odstupňovaní státního příspěvku. Jeho zvyšování by mohlo více záviset na délce spoření.

Třetí fáze reformy počítá se zavedením takzvaného opt outu. Jde o možnost neodvádět určité procento sociálního pojištění do průběžného pilíře a místo toho dávat prostředky na dobrovolné kapitálové spoření. O kolik procent by mohlo jít?

Držel bych se při zemi. Za optimální považuji tak tři až čtyři procenta. Půjde o výpadek příjmů z průběžného systému, který se bude muset vykompenzovat, pokud nemá dojít k propadu státního důchodového účtu.

Není reálné bavit se o šesti procentech, protože při dnešních číslech by to znamenalo 60- až 80miliardový výpadek z průběžného systému. Jeho kompenzace bude trvat desítky let, protože lidé budou ještě dlouho odcházet do důchodu podle současného systému. Pokud by to přece jen bylo šest a více procent, vyžadovalo by to navíc vznik zvláštních institucí, které by tyto prostředky spravovaly. Pokud to bude nižší procento, nevidím důvod zřizovat zvláštní subjekty. Dovedu si představit, že by fondy penzijního připojištění v transformované podobě mohly nabízet správu pro tyto optoutované prostředky.

Proč se obáváte svěřit vyšší procento opt outu penzijním fondům?

Vzhledem k tomu, že by byla velká část daňového odvodu de facto přesměrovaná do soukromých rukou, vyžadovalo by to ještě o řád přísnější regulaci, než je dnes.

Odkud chcete vzít prostředky na kompenzaci opt outu?

Především z privatizace.

Ale po těch se natahuje více rukou...

To záleží na prioritách, Ať nemluví o ambiciózní důchodové reformě nikdo, kdo chce příjmy z privatizace projíst nebo dát do asfaltu. Abychom vytvořili podmínky pro opt out, bylo by nejlepší zajistit pravidelné kapitálové nebo dividendové výnosy.

Nejsem třeba zastáncem privatizace ČEZ, bylo by lepší využívat dividendového programu této společnosti. Podobně by se dalo využít České pošty nebo získat prostředky od Lesů České republiky za pronájem lesních ploch, na kterých hospodaří.

Na Slovensku také dovolili část sociálního pojištění neodvádět státu, ale ukládat do penzijních fondů. Peníze z privatizace to nestačily vykompenzovat. Teď se jim kvůli tomu státní důchodový účet propadá do nebezpečného deficitu. Co uděláte, aby se něco podobného nestalo u nás?

Ani já, ani tato vláda neuděláme nic, co by prohloubilo deficit veřejných financí. Jestliže se rozhodneme pro snížení příjmu do průběžného systému, tak jen pokud bude plně kompenzován.

Třetí fáze důchodové reformy vyjde pravděpodobně na období před volbami. Myslíte si, že se vám podaří její finále prosadit?

Reforma musí udělat důchodový systém více zásluhovým, aby byl méně nespravedlivý vůči vyšším příjmovým kategoriím. Vysoce kvalifikované lidi s vyššími příjmy nemůžeme donekonečna ždímat, nebo začnou hledat svoji budoucnost někde jinde. V rámci EU to není žádný problém. Musíme si uvědomit, že 10 % nejlépe vydělávajících lidí přináší téměř 30 % daňových příjmů a samozřejmě i příjmů ze sociálního pojištění. Může se však stát, že odejdou a stanou se daňovými rezidenty jinde.

Například Dánsko v 70. letech z daňových důvodů opustilo více lidí, než odešlo z politických důvodů ve stejnou dobu z tehdejšího Československa. Ve Francii ročně mění daňovou rezidenturu 50 tisíc lidí, jak o tom svědčí údaje generálního ředitelství daňové správy.

Většina lidí ale nemá nadprůměrné příjmy. Pokud vláda nebude s veřejností dobře komunikovat o reformách, může jí to zlomit vaz ve volbách, jako se to stalo na Slovensku nebo v Maďarsku. Zvládnete to lépe?

V obou zemích se to ale týkalo především reformy zdravotnictví. Neříkám, že v tomto směru vláda nemá rezervy, ale komunikovat o nepopulárních změnách, o kterých lidé neradi slyší, není nikdy snadné. Teď třeba nejvíc protestují proti posouvání důchodového věku ti, kteří už mají sami důchodový věk a reforma se jich vůbec nedotkne. Podle průzkumů většina lidí sociální reformu podporuje, i když připouštím, že někdy se jim konkrétní kroky nelíbí.

Vzal jsem si ze Slovenska poučení, i když v trochu jiném smyslu. Inicioval jsem vznik důchodové komise, kde jsou dva zástupci na každou politickou stranu a dostávají všechny věcné záměry ještě před vnějším připomínkovým řízením, a tedy i předtím, než jde materiál do vlády. Chci přispět k tomu, aby vznikl důchodový systém, který bude odolný vůči výkyvům politického cyklu. Proto jsme také rozdělili reformu do tří fází a neprojednáváme ji jako jeden balík, i když někdy sklízím kritiku, že jsem málo radikální. Nechci, aby se celá reforma zadrhla na jedné věci už v první nebo druhé fázi.

S jakým poměrem jednotlivých složek důchodu počítáte na konci reformy? Budou brát lidé od státu jen minimální důchod?

Minimální penze je nyní politicky neprůchodná. Považoval bych za velkou spekulaci uvádět nějaká čísla o budoucích důchodech. Závisí to na řadě faktorů a naší snahou je dosáhnout co největší diferenciace, důchody nebudou tak nivelizované jako nyní. Nyní také 95 procent čistého příjmu důchodce pochází z průběžného systému, je na tomto pilíři extrémně závislý, a to by se mělo změnit.

Bude záležet na každém, na jeho odpovědnosti, na tom, zda se rozhodne pro spotřebu a spokojí se jen s důchodem od státu, nebo spotřebu odloží a jeho důchod pak poplyne z několika zdrojů. Kdybych hovořil o dnešních třicátnících, tak jejich důchodové příjmy z průběžného systému dosáhnou tak 70 až 80 procent a zbytek získají z dodatkových systémů. Dohromady by jim to mělo přinést víc než současný náhradový poměr, který je někde kolem 40 procent průměrné předdůchodové mzdy.