Předseda Národní rady osob se zdravotním postižením (NRZP) Václav Krása ve svém příspěvku pro MT píše, že ministerstvo zdravotnictví o občanská sdružení a neziskové organizace snad ani nestojí.

V březnu tohoto roku uveřejnilo ministerstvo zdravotnictví výsledky dotačního řízení na rok 2007 u programu "Veřejně účelné aktivity občanských sdružení zdravotně postižených" a programu "Podpora nestátních neziskových organizací". Vzhledem k tomu, že došlo k výraznému snížení dotací na jednotlivé programy, a to ze 166 milionů Kč v roce 2006 na 120 milionů Kč v letošním roce, bylo logické, že organizace zdravotně postižených zvedly na hlas na svoji obranu. Trochu mě překvapuje, že ministerstvo zdravotnictví se cítilo touto reakcí zaskočeno. Bylo zřejmé a očekávatelné, že razantní snížení podpory o 32 % vyvolá reakci u každé profesní či zájmové skupiny.

Dotační řízení pro občanská sdružení spravuje ministerstvo zdravotnictví od počátku devadesátých let.

Na počátku devadesátých let zanikl svaz invalidů a začala vznikat občanská sdružení zdravotně postižených. Protože však neměla žádný majetek a začala plnit velmi důležité úkoly v oblasti osvěty a ochrany práv osob se zdravotním postižením, bylo nezbytné najít způsob jejich podpory. V té době s nimi nejvíce komunikovalo ministerstvo zdravotnictví, bylo proto logické, že tedy také vymyslelo způsob financování prvních občanských iniciativ. Z prvotních pěti milionů korun se celý systém rozvíjel až do roku 2000. Od této doby lze sledovat postupnou snahu ministerstva zdravotnictví snižovat prostředky na podporu občanských sdružení a jejich činnosti. Ten to proces se postupně urychluje, ale razanci, kterou nabral v letech 2006 až 2007, nikdo neočekával a občanská sdružení na ni ne jsou a ani nemohou být připravena.

Děláme, do čeho se státu nechce

Je důležité připomenout, že stát postupně přenesl na občanská sdružení zdravotně postižených řadu úkolů, a to nejen v oblasti rekondiční, rehabilitační, osvětové, ale i v oblasti výzkumné, vytváření koncepčních materiálů, poradenství, výkonu služeb pro osoby se zdravotním postižením, vzdělávání a spolupráce se zahraničními partnery. Ministerstvo zdravotnictví si bylo vědomo, že činnosti, které občanská sdružení vykonávají, nespadají jen pod zdravotnickou problematiku, ale mají multidisciplinární charakter. Proto samo přišlo s iniciativou, aby vládní výbor pro zdravotně postižené občany stanovil činnosti veřejně účelných aktivit občanských sdružení zdravotně postižených, které lze financovat z dotačních prostředků ministerstva. Tento dokument byl schválen v roce 2004. Bohužel již po roce ministerstvo zdravotnictví tento dokument samo upravilo bez vědomí vládního výboru a umožnilo, aby z něj byl financován i Český červený kříž.

Řekněte férově, že o nás nestojíte

Současná situace je taková, že z původních asi 240 milionů korun určených na programy občanských sdružení zdravotně postižených v roce 2001 je v letošním roce pouze 120 milionů korun, přičemž 37 milionů je určeno pro Český červený kříž, který je zřízen zákonem a měl by tedy mít svou vlastní položku ve státním rozpočtu. I úplnému laikovi je zřejmé, že dvoutřetinový pokles podpory státu signalizuje, že stát, tudíž i společnost, nemají zájem na rozvoji občanských iniciativ zdravotně postižených. Ačkoliv si stát objednal řadu úkolů, které vyplývají z tzv. Střednědobé koncepce státní politiky vůči občanům se zdravotním postižením a z Národního plánu podpory a integrace osob se zdravotním postižením, nehodlá nositele těchto úkolů nadále podporovat.

Domnívám se, že by bylo korektní oznámit občanským sdružením včas, že dojde k takto razantní změně. Oznámit jim, že mají propustit zaměstnance a odborníky, že mají propustit osoby se zdravotním postižením, kterých v této sféře pracují stovky, že nemají nasmlouvávat rekondiční pobyty, že nemají uzavírat nové smlouvy s tiskárnami a grafickými studii, že nemají začínat nové výzkumy a další a další věci. Je těžko pochopitelná situace, kdy se do poloviny března každého roku většina občanských sdružení zadlužuje, aby mohla vykoná vat svoji činnost, v naději, že podpora stá tu bude srovnatelná s loňskem, a nakonec zjistí, že jim zbyly dluhy, že nikdo nestojí o jejich práci a snad je považuje i za zbytečné. Lidé tak ztrácejí důvěru v občanskou společnost a přestávají věřit, že i ostatní se snaží pracovat, aby co nejvíce prospívali těm, kteří pomoc potřebují.

O autorovi | Václav Krása, předseda NRZP ČR