http://www.infoposel.cz --- tisk článku --- 23.03.2007, 12:54 --- rubrika " Rozhovory "

Zpočátku mi postižení asi pomohlo

„Václav Klaus určitě počítal s tím, že můžu oslovit postižené lidi a jejich blízké,“ vzpomíná předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása na začátek své politické kariéry.

* LN Dovolte mi na úvod poněkud cynickou otázku: vy jste i přes svůj zdravotní handicap udělal zajímavou kariéru. Máte pocit, že vám vaše postižení mohlo v kariéře pomoci? Nebo ji naopak zbrzdilo?

Zpočátku mi pravděpodobně pomohlo. Třeba v době, kdy se sestavovaly kandidátky do voleb v roce 1992, mě Václav Klaus v primárkách podpořil nejen proto, že jsem byl poměrně dost výrazná osobnost a uměl jsem mluvit, ale asi také proto, že určitě pragmaticky počítal s tím, že můžu oslovit ostatní zdravotně postižené lidi a jim blízké osoby, kterých není málo. Naopak v období, kdy se sestavovala Tošovského vláda a já jsem byl na politickém výsluní, mi chybělo jen málo k tomu stát se ministrem práce a sociálních věcí. Nakonec se jím stal Stanislav Volák, i když jsem byl nepochybně lepší odborník, a potom jsem mu dělal poradce. Tehdy se samozřejmě uvažovalo o tom, jestli bych funkci ministra jako člověk s těžkým zdravotním postižením zvládl, možná jsem si o ten post také málo výrazně řekl.

* LN Vraťme se na počátek vaší profesní dráhy. Začínal jste jako účetní v domově důchodců...

Moje životní cesta byla zvláštní v tom, že jsem dvacet let žil velmi nudný život a pak se to najednou otočilo a začal být velmi pestrý. Od svých osmnácti let jsem dělal účetního domova důchodců v Benešově a kromě svazu invalidů jsem se nikde neangažoval. První zlom nastal na konci 80. let. Šéfem domova důchodců jsem se stát nemohl, protože jsem nebyl ve straně a tenhle post už byla nomenklaturní funkce. To mě naštvalo, a tak jsem si našel místo ředitele v domově důchodců v Žirči u Dvora Králové, kde dali přednost mým odborným znalostem před stranickou legitimací. Zjistil jsem, že když chce člověk něco dokázat, musí si o to říct. A od té doby se tím řídím. Když v Benešově zjistili, že odcházím jinam, tak najednou přestalo vadit, že nejsem ve straně, a rychle mě tím ředitelem udělali.

* LN Jak jste se z ředitele domova důchodců stal poslancem?

Když se v Benešově zakládalo Občanské fórum, byl jsem jedním z prvních lidí, kteří do toho šli. Já jsem člověk, který si dost věří, takže jsem hned od začátku šel do politiky na plný pecky a na začátku roku 1990 jsem byl kooptován do okresního národního výboru. Odtud vedla cesta do ODS, jejímž jsem byl v Benešově zakládajícím členem. Pak přišly již zmíněné primárky k parlamentním volbám v roce 1992. Bylo potřeba stát se jedničkou v okrese, protože v dalším krajském kole se utkávaly jedničky okresů. A protože Středočeský kraj má 12 okresů, dvojky už neměly moc šancí. Čekal mě souboj s tehdejší předsedkyní ODS v Benešově Vlastou Chromou a každý čekal, že ona se samozřejmě stane tou jedničkou. Tehdy přijel do Benešova před primárkami Václav Klaus a paní Chromá podcenila přípravu. Já razím jedno heslo: domácí příprava. Před každým důležitým rozhodnutím či jednáním si dělám podrobnou přípravu a stejně tak jsem se poctivě připravil i na ty primárky. Moje vystoupení bylo díky tomu jednoznačně nejlepší, což samozřejmě viděl i Klaus. A on také zvážil, že by bylo zajímavé mít v řadách kandidátů na předním místě člověka s handicapem, protože může oslovit poměrně početnou voličskou skupinu. Sice na mě přímo neukázal, ale tím, že mě výrazně pochválil, mi dost pomohl. V rámci kraje jsem potom skončil šestý. Musel jsem přesvědčit lidi o tom, že můj handicap neovlivňuje moji možnost naplno pracovat. No a tak jsem se stal poslancem.

* LN Kandidoval jste do České národní rady nebo do Federálního shromáždění?

Do ČNR. Do federálu kandidovala tehdejší první politická liga a národní parlament, považovaný za druhou ligu, zbyl na nás, lidi o okresů a krajů. Jenže když se rozdělila federace, Federální shromáždění skončilo a z naší druhé ligy se stala liga první.

* LN Během svého prvního volebního období jste se stihl přestěhovat z Benešova do Prahy, oženit se, a ještě se vám narodilo dítě. Zato jako politika si vás z té doby příliš nepamatuji. Připomeňte mi, čeho jste tehdy docílil?

Je pravda, že to mé první volební období nebylo příliš výrazné. Teprve jsem se rozhlížel. Druhé volební období od roku 1996 bylo podstatně zajímavější. Moje nejvýraznější období byla krize ODS, v níž jsem se dost výrazně angažoval. V životě člověka jsou období, kdy se musí hodně rychle rozhodnout a závisí na tom třeba celá jeho další kariéra. Přestože jsem už delší dobu patřil ke kritikům poměrů ODS, tento zlomový okamžik přišel s výzvou Ivana Pilipa a Jana Rumla, označovanou jako sarajevský atentát na Václava Klause. Ruml mi jednou večer volal, co prý dělám, já jsem mu řekl, že sedím doma a sleduji, co se děje, on na to, ať nesedím a přijedu k nim, že zakládají v ODS platformu a že už se musí něco stát. To byl okamžik, který změnil moji politickou kariéru. Bylo to o tom buď přijet, nebo nepřijet. Když to hodnotím zpětně, tak nevím, jestli to byl právě nejšťastnější krok, ale tehdy jsem sedl do auta a jel za nimi.

* LN Nakonec vaše platforma spor na poděbradském kongresu ODS prohrála a založili jste vlastní stranu - Unii svobody. Jak jste docílil postu jejího místopředsedy?

Byl jsem jedním z asi sedmi lidí, kteří zakládali platformu v ODS a kteří po večerech a nocích připravovali nejrůznější dokumenty, projevy, a tak bylo logické, že jsem se pak stal místopředsedou nově založené strany. Trochu lituji toho, že jsem v době, kdy se sestavovala úřadnická vláda Tošovského, byl málo razantní a neřekl jsem si o ministerskou funkci, protože bych ji pravděpodobně dostal.

* LN Jenže jste ji nedostal a po volbách v roce 1998 jste se stal řadovým opozičním poslancem. Jak zpětně hodnotíte toto období?

Ve volbách jsme nedopadli zrovna dobře, měli jsme devatenáct poslanců. Jako místopředseda strany jsem ale velmi razantně prosazoval nejít do vlády se Zemanem. Ve svém třetím poslaneckém období jsem byl hodně aktivní. Už jsem tu politiku uměl, už jsem věděl, jaká témata chci prosazovat, jak můžu lecčehos dosáhnout. Zároveň jsem se hodně věnoval organizaci osob se zdravotním postižením, a když vznikla Národní rada osob se zdravotním postižením, byl jsem zvolen jejím místopředsedou.

* LN K politice neodmyslitelně patří nejen stoupání na vrchol, ale i strmé pády. V roce 2002 jste se už do parlamentu nedostal. Jak jste tuto prohru vnímal?

Ze začátku jsem to považoval za naprostou katastrofu. Vůbec jsem s tím nepočítal. Bylo to poprvé, kdy jsem najednou nevěděl, co budu v životě dál dělat. Asi měsíc mi nikdo nevolal, nikdo mě nepotřeboval, což bylo jedno z nejhorších období mého života. Zpětně ale musím říci, že taková prohra člověka hodně posílí a dneska jsem za ni téměř rád. Když se utvořila vláda, dostal jsem nabídku od vicepremiéra Petra Mareše, že bych pro něj mohl pracovat na úřadu vlády jako náměstek. Shodou okolností ale tehdejší předseda Národní rady zdravotně postižených rezignoval a navrhl mě jako svého nástupce. Protože jsem se v téhle problematice vyznal a nikomu jsem nevadil, byl jsem celkem hladce zvolen. Funkci náměstka už jsem proto nevzal a Petru Marešovi jsem dělal pouze externího poradce.

* LN V čem spočívá vaše současná práce předsedy Národní rady osob se zdravotním postižením?

Řídím organizaci, která má třicet zaměstnanců a zastupuje celou komunitu lidí se zdravotním postižením. Práce národní rady je především práce politická - vytváříme prostor pro obhajobu a prosazování zájmů lidí se zdravotním postižením. Neustále se stýkám s různými poslanci a politiky, takže se dá říci, že z té politiky jsem nevypadl. Moje kontakty na celou politickou reprezentaci jsou velmi dobré, a tím si myslím, že jsem hnutí hodně prospěšný. Zabýváme se ovšem nejen zdravotní a sociální problematikou, ale i dopravou či bydlením. Snažíme se také o to, aby co nejvíce lidí se zdravotním postižením bylo zaměstnáno, protože když jste zaměstnaný, máte všechno. Nejen peníze, ale i sociální vazby, sebeúctu, to, že něco jste, že vás někdo potřebuje.

* LN Nechybí vám politika a záře reflektorů, v níž jste se nějakou dobu pohyboval?

Ano i ne. Práce v Národní radě mě baví, mám pocit, že jsem tu užitečný a prospěšný. Kandidoval jsem do Senátu, ale zvolen jsem nebyl. Práce poslance už mě znovu neláká, protože na rozdíl od senátorské funkce by nešla časově skloubit s prací v Národní radě a tu chci pořád dělat naplno. Jsem aktivní také v komunální politice, založil jsem ve volebním obvodu Praha-Řepy Hnutí Lepší Řepy.

* LN Kolik lidí se zdravotním handicapem v České republice žije?

Zhruba deset procent populace má nějaký zdravotní handicap. Těch, kteří mají opravdu vážné postižení, je okolo tří set tisíc. Když k tomu ale připočítáte jejich rodinné zázemí, tak se tahle problematika týká opravdu velkého okruhu lidí.

* LN Určitě znáte příběhy lidí, kteří to i přes zdravotní omezení dotáhli hodně daleko. Mohl byste nějaké uvést?

Tak například Vojtěch Vašíček a jeho firma Medicco, která velmi úspěšně obchoduje v České republice a na Slovensku s vozíky a dalšími kompenzačními pomůckami. Bývalý předseda nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník, současná senátorka Daniela Filipiová, radní v Praze za ODS, nevidomý Milan Pešák a řada dalších. Mám pocit, že v politice mohou handicapovaní lidé vyniknout asi nejvíce.

* LN Nemáte pocit, že se jedná tak trochu o pozitivní diskriminaci?

Možná to tak částečně funguje, protože znám opravdu hodně politiků například na komunální úrovni, kteří byli postižení a přitom velmi úspěšní. Kdybyste si vzal jednu stranu po druhé, tak asi v každé byste našel na kandidátkách nebo v nějaké funkci postiženého člověka. Asi v tom trochu kalkul bude. Je to určitá skupina voličů, v součtu s rodinným zázemím poměrně velká. Je proto pochopitelné, že se politické strany na tuto skupinu orientují.

***

ČESKÉ KARIÉRY

V tomto seriálu představujeme zajímavé profesní dráhy

Curriculum vitae Václav Krása

* narozen v r. 1951
* vystudoval střední ekonomickou školu v Berouně
* 1970-1987: účetní domova důchodců v Tvoršovicích u Benešova
* 1987-1992: ředitel téhož domova důchodců
* 1992-1998: poslanec za ODS, 1998-2002 za Unii svobody
* 2002: poradce vicepremiéra Petra Mareše
* 2002-dosud: předseda Národní rady osob se zdravotním postižením
* ženatý, 2 děti

Pracovat „na plný pecky“

„Já když něco dělám, tak to dělám na plný pecky. V době, kdy jsem Národní radu přebíral, měla pět zaměstnanců, dnes je jich třicet. Tehdy ji nikdo neznal, dneska si myslím, že je to poměrně respektovaná organizace,“ říká o svém pracovním nasazení Václav Krása. Do práce přichází mezi osmou a půl devátou ranní, odchází mezi šestou a osmou večer. Tento týden ho kromě běžných provozních záležitostí spojených s řízením velké organizace čeká také příprava dokumentů na republikový výbor Národní rady osob se zdravotním postižením. Snaží se hodně komunikovat s médii, nyní připravuje tiskovou konferenci ke sběru milionu podpisů pod iniciativou za novou směrnici o zdravotně postižených, která by se měla předložit Evropskému parlamentu. Připravuje se také na konferenci o internetu pro osoby se zdravotním postižením, kde vystoupí tuto sobotu.

Autor: Jakub Vavruška
Zdroj: Lidové noviny


Infoposel.cz - informační systém pro zdravotně postižené
Copyright © 2000-2024 Veleta, o.s.