Klecová lůžka jsou velký problém. Jsou jedním z reliktů totality, která lidem brala svobodu, a to zcela bezohledně a důsledně. Jejím zájmem bylo zklidnit všechny jedince, kteří by mohli činit jakékoli „problémy“, jakkoli vyčnívat a narušovat kompaktní masu s nevýrazným názorem, pokud možno naprosto beznázorovou.

V rámci společnosti, která měla být za každou cenu loajální a beznázorová a také na první pohled neproblematická, se nehodilo dívat se na ulicích na lidi, kteří byli jiní, problematičtí, jejichž životy neplynuly hladce a pracovně. A tak byli detašováni. Ať už trpěli nějakou dlouhodobou duševní nemocí anebo se narodili s nějakou závažnější neurologickou poruchou, odlišovali se mírou intelektu, způsobem pohybu apod. Pro takové lidi stát nevytvářel podmínky k přirozenému životu v běžné lidské společnosti. Naopak. Byli detašováni za hranice měst do velkých rezidenčních zařízení, ve kterých jim byla poskytována tzv. komplexní péče, a byli naprosto vytrženi ze života běžného, neměli nárok na variabilní život, přestože pravděpodobně měli také jenom ten jeden. Jenom ten jeden život, který by měl být naplněn, který by měl být žit. Nebylo tomu tak.

Těch velkých ústavů bylo a je v celé České republice hodně. Setrvačností se dostavovaly ještě koncem minulého století, protože zájem společnosti, díky nesnadným podmínkám rodin, které se o své bližní starat nemohly (mimo jiné neměly totiž dostatečnou pomoc ze strany sítě jiných sociálních služeb), o tyto ústavy byl. A tak se investovalo i koncem minulého století.

Situace se mění. Sice pomalu, ale mění. Díky tomu, že o věcech se může svobodně komunikovat a široká diskuse přináší informace. Tak je to i s klecovými lůžky. Dnes není na jedné straně hloupý a lživý stát a na straně druhé chytrý, inteligentní underground, který nazývá věci pravými jmény. Společnost, jakkoli není vůbec ideální, se demokraticky strukturuje a i ve státní správě pracují lidé, kteří mají potřebu věci nazývat pravými jmény. Je jasné, že setrvačností bude věc ještě dlouho vnímána zkresleně. Je zřejmé, že lidé pracující ve státní správě budou vnímáni jako ti původní, co ve státní správě pracovali za totality. Lidé, kteří ve státní správě pracují dnes, tuto tíživou roli unesou a budou nadále řešit problematiku koncepčně a odpovědně.

Tak je to i s klecovými lůžky. Ano, existují, i když je jich stále méně, existují stejně jako další restrikce, které práci lidem v ústavní péči usnadňovaly a mnohdy umožňovaly. Podmínky ústavní sociální péče – velká kapacita, málo personálu, žádné celoživotní odborné vzdělávání při minimální vzdělanostní startovací čáře v případě pracovníků ústavní sociální péče, ne- existence metodik pro práci v ústavu apod. – se mění jen velmi pomalu a těžce.

Paní Rowlingová, protože je spisovatelka a spisovatelé ve společnosti tradičně hrají roli morálních konzultantů, protože reflektují věci citlivě a intelektově, se o věc přirozeně zajímá. Je dobré, že spisovatelé poukazují na jevy, které berou lidem kvalitu jejich životů. Mohla by se také zabývat podobnými jevy ve své zemi, tam mají tradici jiné způsoby omezování pohybu klientů, s rizikem v chování. Paní Rowlingová však dostala fotografie dětí v klecových lůžkách ze zemí střední a východní Evropy a ten pohled je skutečně hrozivý. Navíc je nemístné, aby děti v těchto lůžkách pobývaly. Je to možné jen v případech naprosto mimořádných, kdy by jinak ohrožovaly život svůj či někoho jiného, a za odborného dohledu lékaře.

Koncepce státu v oblasti restrikcí v zařízeních sociálních služeb vychází ze znalosti problematiky a ze snahy řešit ji kompetentně a koncepčně. Na konci tohoto řešení je individualizovaná podpora lidí se specifickými potřebami, podpora vycházející z jejich potřeb a zdůrazňující jejich právo na důstojný a kvalitní život.

I v České republice již existují zařízení ústavní sociální péče, která se sama díky lidem v čele, kteří trpěli „úctou“ k životu všech jedinců a vnímali ponižující institucionalizovanou péči jako nepřiměřený způsob života lidí, přeměnila ve strukturovanou síť služeb, která jejich klientům poskytuje možnost žít život „normální“, chodit do práce, do školy, nakupovat, rozhodovat se, co budou dělat a s kým chtějí být.

Tudy vede cesta a je na jednotlivých složkách státu a aktivitách občanské společnosti, aby se do procesu rehabilitace práv občanů se specifickými potřebami zapojily, a je na státní správě, aby v tom pomáhala do té míry, do jaké může, nástroji, které k této podpoře má.

Paní Rowlingová možná přijede jako soukromá osoba s citlivou spisovatelskou duší, která přinesla mnoha dětem spoustu radosti a také naděje v dobré konce. Přesně pravý opak dělají ty organizace, které fakta nezajímají a mají stále potřebu vytvářet obraz rozdělené společnosti.