Učíme-li děti etice, určíme si nejprve cíl. Ten je dán tématem, ale také současnými událostmi a problémy, které se mezi dětmi vyskytují. Pak se snažíme zprostředkovat zážitek, kterým dojde k pochopení nové skutečnosti. Tím se dítě stává citlivým vůči určitému problému. Druhým krokem si děti osvojují zážitky nácvikem, např. hraním rolí. Třetí krok představuje propojení nových poznatků a dovedností s každodenním životem. Na první pohled je to jednoduché, ale jde to ztuha.

I když na prvním místě hodláme etickou výchovou dosáhnout prosociálního chování, hodnotové orientace a morálních postojů dětí, hraje tento druh výchovy velmi důležitý prvek při objevování a uvědomění si sama sebe, při rozvoji osobnosti. Teprve v interakci s druhými k rozvoji osobnosti dochází. Každý je odpovědný za to, jak reaguje na druhého člověka, na skupinu, na prostředí, v němž žije. Z dítěte vyroste dospělý a své návyky dále realizuje. Proti pragmatickému charakteru je člověk vedený etickými principy ochoten udělat něco pro druhé a nic za to nečekat.

I společnost jako celek má své etické normy: normy určitých skupin, katolíků, Romů aj. Přestoupení morálních norem má za následek sankce v rámci skupiny. Jsou také politické normy, jejichž porušení má za následek politické sankce.

A ve státním uspořádání platí právní normy, které určují práva a povinnosti. Sankce vůči nim jsou taxativně uvedeny v zákonu a je-li porušena povinnost, uplatňují se soudní cestou.

Etické kodexy pak se v rámci některých skupin vypracovávají tehdy, je-li třeba stanovit "morálnější" principy, k nimž se příslušníci skupiny hlásí nad rámec platných zákonů. Můžeme jmenovat etické kodexy zaměstnanců velkých firem, Etický kodex nadací Fóra dárců, Etický kodex Lions klubů (celosvětový), Etický kodex práv pacientů, Etický kodex občanských spotřebitelských organizací, které se dlouhodobě věnují ochraně práv a oprávněných zájmů spotřebitelů v České republice, Etický kodex novináře a mnoho dalších.

Etika nestátních neziskových organizací se rozvíjí ve dvou samostatných liniích. První se zabývá vztahem mezi NNO a společnosti z aspektu společenské odpovědnosti představitelů NNO za sociální, ekonomické, ekologické a další výsledky činnosti NNO při realizaci jejich záměrů a cílů. Zde je nutné odmítnout thesi o hodnotové neutralitě NNO a zdůrazdnit potřebu orientace aktérů NNO na předvídání užitečnosti a hodnocení své činnosti. Každá NNO je jiná, proto je nutné tuto záležitost specifikovat na základě aktivit jednotlivých NNO. Druhá linie etiky NNO směřuje do nitra komunity. Zde by se mělo hovořit o étosu NNO. Je to soubor hodnot, principů až imperativů předávaných podle tradice z generace na generaci, který tvoří základ profesionálního chování aktérů NNO. V oblasti sociální péče k nim patří vzájemnost, nezávislost, rozmanitost s důrazem na začleňování a spolurozhodování. V tomto smyslu má étos zaručit zejména nezaujatý a rovnoprávný přístup ke všem uživatelům služeb, včetně maximální kvality služeb, které NNO poskytují.

NNO si většinou kladou za cíl být odpovědnějšími, důvěryhodnějšími a transparentnějšími, než jak jim stanoví zákon. Nestačí, že to či ono zákon nezakazuje. Takzvané "mezery v zákonech" mohou být pro NNO výzvou, jak nasadit účinnější mechanismy sebereflexe, sebehodnocení a sebekontroly. Organizace si velmi často uvědomují, že jen tak mohou vzbudit důvěru ve společnosti. Ve vztahu k ústředním orgánům státní správy i vůči veřejné správě je pak toto úsilí "legitimací" pro zastávání názorů větších skupin, oborových zájmů i veřejnosti.