Zákon o sociálních službách, který hladce prošel do druhého čtení ve sněmovně, nevyvolává mezi politiky ani komentátory žádné vášně. Nerozumím tomu. Na rozdíl od populárních zákonů (třeba o registrovaném partnerství) se totiž reálně týká statisíců lidí.

Týká se třeba šedesáti tisíc klientů v tuzemských ústavech sociální péče a domovech důchodců; včetně těch, kteří žijí dny a roky v klecích, přivázáni kurty, omámeni léky, zbaveni rozhodování o svém osudu. Týká se všech lidí, kteří doma žijí s handicapem a jejich rodin. Týká se i dalších: jen lidí starších osmdesáti let u nás žije na tři sta tisíc a málokdo v takovém věku nepotřebuje pomoc.

Je poslední šance zákon změnit tak, aby skutečně splnil to, co si od něj slibují všichni, komu má pomoci, i každý, kdo to bude platit ze svých daní. Tak tedy naposledy si dovolím polemizovat s obhájcem zákona Václavem Krásou (Ten zákon pomůže všem. A nikoli jen vozíčkářům, HN 4. října).

Chyba č. 1: peníze

První hlavní chyba zákona je v tom, že nespravedlivě rozděluje peníze. V sociálních službách přitom nejde o malé částky. Příklad? V pěti ústavech zřizovaných ministerstvem práce a sociálních věcí jsou měsíční náklady na jednoho trvale umístěného uživatele 39 tisíc. (Pan Krása označuje číslo za nadhodnocené; můj výpočet je následující: letošní rozpočet těchto ústavů - 370 miliónů - vydělte jejich kapacitou 900 lůžek a přičtěte příspěvek klienta pět tisíc měsíčně. Nepočítám náklady na jejich výstavbu; v novém ústavu v Opočně to bude 1,5 miliónu na lůžko.) Tuto velkou sumu však dostávají jen ústavy a nový zákon na tom nic nezmění.

Ano, zákon přilepší těm, kteří pečují doma o blízkou osobu. Ti po říjnovém zvýšení dostávají 5310 korun měsíčně - mimochodem, jde o čtyřicet tisíc lidí - a díky novému zákonu dostanou až 11 tisíc korun.

Nárok budou mít i staří lidé, kteří dnes pobírají příspěvek na bezmocnost (nečiní ani dvě tisícikoruny). Netvrdím, že musí dostávat tolik, jako dostávají ústavy; je docela dobře možné, že systém by pak byl neúnosně drahý. Třeba v Německu platí "přirozeně pečujícím" polovinu částky, kterou dostávají profesionální poskytovatelé sociálních služeb.

Ale zákon jako by myslel hlavně na dvě skupiny: na ústavy sociální péče a na péči rodiny. Mezi nimi však ještě existuje celá škála profesionálních poskytovatelů sociální péče: stacionáře, chráněná bydlení, denní centra, sociální rehabilitace, střediska rané péče... Ty všechny je potřeba postavit ze zákona naroveň ústavům, chceme-li umožnit jejich klientům život v přirozeném prostředí.

Chyba č. 2: poukázky

Druhá důležitá chyba zákona je v tom, že počítá jen s penězi v hotovosti, místo aby k nim zavedl i poukázky (vouchery) na sociální služby. Proč je to důležité?

Aby bylo jasno, nemám nic proti zvýšení příspěvku za péči o blízkou osobu. Ale je třeba rozlišit přirozenou péči a odborné služby. S mnoha důsledky postižení si pečující rodiče, děti, sourozenci ani při nejlepší vůli neporadí, potřebují odbornou pomoc. Například ještě na začátku devadesátých let bylo ve Střediscích rané péče (služby podporující rodiny dětí s postižením) jen 30 % dětí s kombinovaným postižením, dnes už jich je 80 % (nejen že nevidí či neslyší, ale mají například mentální či pohybové postižení). Mimochodem: poměr klientů se zvyšuje zásluhou moderní medicíny - před deseti lety takové děti zřejmě vůbec nepřežily.

Poukázky jsou praktický nástroj k tomu, aby vznikl tlak na rozvoj a kvalitu odborných služeb - právě proto, že se nemohou použít na nic jiného. Když někdo dostane peníze na ruku a v okolí nebude dobrá služba, proč by nejel za peníze na dovolenou nebo koupil dítěti video (což nemusí být špatně vynaložené peníze!). Není v silách obcí to kontrolovat.

Zato když se lidem budou hromadit poukázky na péči, budou vyžadovat kvalitní služby. Budou bušit na dveře odpovědných úředníků, kdo jim přes den pohlídá dementního dědečka, když stacionář je hodinu cesty daleko a je beznadějně plný. Proto jsou vouchery důležité: připomínají, že nejde o důchod ani mzdu - je to příspěvek z veřejných peněz na sociální péči.

Chyba č. 3: kvalita

A z toho vyplývá třetí podstatná chyba zákona: chybí v něm kontrola kvality péče. Zatímco rodiny úplně stačí kontrolovat výjimečně, profesionální poskytovatelé musí být podrobeni akreditačnímu řízení, zda jsou odborně způsobilí vůbec službu poskytovat.

Podle zákona by se mohli poskytovatelé registrovat a začít nabízet služby velmi snadno, ani by nemuseli mít s konkrétní službou žádnou zkušenost, nemuseli by mít byť jediného klienta. Ale klient, který se svěří do péče odborníků, má právo, aby mu poskytovali služby podle celostátních standardů. Nikoli aby ho dál trápil vyhozený ředitel ústavu, který si otevřel stacionář jen na základě toho, že má dům splňující hygienické předpisy a čistý trestní rejstřík.

V zákoně by mělo být jasně napsáno, že každý poskytovatel se musí vystavit kontrole kvality od nezávislé inspekce. A jestli nebude kvalitu splňovat, přijde o licenci, i kdyby to byl největší zaměstnavatel v obci.

Moderní zákon by měl vytvářet prostředí, ve kterém si všichni potřební mohou najít službu, jaká mu vyhovuje. A dal by si jasný cíl - vyprázdnit ústavy. Analýza, kterou si vypracoval karlovarský krajský úřad, říká: "Pouze 14,5 % stávajících uživatelů rezidenčních zařízení v kraji tvoří uživatelé, kteří jsou zcela závislí na pomoci druhé osoby a jejich situace by byla obtížně řešitelná v domácím prostředí." Přeloženo: Kdyby zbývající klienti měli podporu, mohli by žít doma.

To ho raději vraťte

Kraje nebo obce by zjistily, jaké služby jejich občané potřebují, vypsaly by výběrová řízení a vítězům garantovaly financování na dohodnutou dobu. Stát by kontroloval kvalitu služeb. Lidé s postižením by pomocí voucherů vytvářeli na obce a kraje tlak, aby nabízené služby odpovídaly jejich přáním. V Dánsku vedlo úsilí organizací hájících zájmy lidí s postižením tak daleko (rodiče se například soudili se státem o rovnost ústavní a domácí péče), že tam ústavy, jaké známe u nás, už neexistují.

Než tedy poslanci zvednou pro zákon ruku, měli by si být jisti, že v paragrafovém znění odpovídá věcnému záměru, podle kterého měl být napsán. Jestli toho nedosáhnou pozměňujícími návrhy, ať zákon raději vrátí.

Autor, fotograf, pracuje v týdeníku Respekt