Problematika česko-slovenských důchodů a provádění Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení je stále aktuální. Na začátku června se u kulatého stolu v prostorech Ministerstva práce a sociálních věcí sešli vybraní odborníci, aby si vyjasnili svá stanoviska. Jednomu ze zúčastněných, JUDr. JIŘÍMU BAUEROVI z odboru migrace a integrace cizinců MPSV, jsme položili pár otázek.

Řada našich spoluobčanů uvádí, že po rozdělení bývalého společného státu dostávají důchody ze Slovenska, a stěžují si na jejich výši. Proč tomu tak je?
To jsou dvě otázky najednou. Důchod ze Slovenska dostávají na základě česko-slovenské smlouvy o sociálním zabezpečení z roku 1992 a důvodem stížností je, že slovenské důchody jsou ve většině případů nižší než české.

V čem konkrétně spočívá úprava důchodů, nebo jak se vlastně doby pojištění či zaměstnání hodnotí?
Doby pojištění po 31. prosinci 1992 hodnotí ve svých důchodech ten stát, kde byly získány, doby předchozí ten stát, kde bylo sídlo posledního zaměstnavatele ve společném státě.

Uvažovalo se při přípravě smlouvy i o jiných kritériích, podle nichž by se hodnotily předchozí doby zaměstnání?
Ano, uvažovalo. A vždy s vědomím toho, že zvolené kritérium musí být pevné, neměnitelné v čase, neovlivňované okolnostmi pro pojistné nároky nepříslušnými (například změna občanství či stěhování se) a – v neposlední řadě - zajišťující poměrné zatížení důchodových systémů obou nových států.

A proč některé z nich, samozřejmě výhodnějších pro důchodce, nebylo přijato namísto kritéria „sídla zaměstnavatele“?
Co znamená „výhodnější“ je věcí diskuze. Nicméně česká strana původně navrhovala vycházet z kritéria trvalého pobytu ke dni rozdělení státu, které slovenská strana přijala pouze pro doby zaměstnání započtené v již vyplácených důchodech, pro doby vykonávání samostatné výdělečné činnosti a pro doby, u nichž nebylo možno určit zaměstnavatele.

A co občanství? V době dělení státu jsme vedle společného občanství ČSFR přece měli i občanství ČR, nebo SR.
I o této variantě se uvažovalo, ale byla společně odmítnuta. V mezinárodním systému koordinace sociálního zabezpečení nehraje občanství - stejně jako trvalý pobyt - žádnou roli, a podíváte-li se například na zákon o důchodovém pojištění, ani ten již s podobnými kritérii dnes neoperuje. Navíc nezapomeňte, že v Československu byli zaměstnáni i cizinci, kteří na území státu trvalý pobyt neměli, a žádné z uvedených kritérií by na ně proto nedopadalo.

Jaký je vlastně postoj jiných zemí k tomu, jak si ČR a SR mezi sebou vypořádaly započítávání dob zaměstnání v bývalém Československu?
Stejně jako k samotnému rozdělení státu velice pozitivní. I pro ně totiž je velice důležité vědět, zda tato doba je hodnocena českou, nebo slovenskou stranou, a že to tak zůstane.

A postoj EU k této otázce?
Stejný jako jakéhokoliv jiného státu. Vypořádání závazků z bývalého Československa je věcí ČR a SR a zřejmě by nikdo nenamítl nic ani proti tomu, pokud by veškerou tíži převzal na sebe pouze jeden z nově vzniklých států. Podmínkou však bylo, že vypořádání musí být jasné a stabilní, aby nedocházelo ke změně podmínek u jiných členských států. To se díky česko-slovenské smlouvě podařilo a výsledkem byl i velice kladný ohlas formálně pak promítnutý v jejím začlenění do přístupové smlouvy k EU, resp. v zakotvení příslušných článků smlouvy do přílohy Nařízení 1408/71.

Existují ale případy, kdy bylo soudem rozhodnuto, že doba zaměstnání v bývalém Československu - hodnotitelná podle smlouvy slovenskou stranou - má být určitým způsobem vyjádřena i v české dávce.
Ano, máte pravdu. Byl to případ, kdy se jednalo o osobu slovenské národnosti, která měla slovenské občanství, žila a pracovala celý život na Slovensku u slovenského zaměstnavatele, a to jak za existence bývalého Československa až do jeho rozdělení, tak i poté až do roku 1996, kdy jí byl přiznán slovenský důchod. Teprve následně, jako slovenská důchodkyně, přesídlila do ČR, kde jí v roce 1998 bylo uděleno české občanství. Ústavní soud svým nálezem z 25. ledna 2005 vyzval ČSSZ k poskytnutí vyrovnání jejího slovenského důchodu do výše, jakou by činil český důchod, pokud by předchozí doby zaměstnání v bývalém Československu byly hodnoceny podle českých předpisů.

Vy nesouhlasíte s poskytováním takového vyrovnání?
Mé názory jsou vedlejší, ale odpovím. Přiznání vyrovnávacího příspěvku je sice určitý zásah do úpravy vztahů se Slovenskem, který ani zákon obecně, ani daná smlouva nepředvídá, ale v zásadě tento institut neodmítám, resp. připouštím jako možný.

Tak v čem je problém?
Problém je mj. v rozsahu poskytování takového vyrovnání a v jeho dopadech, zejména finančních, které – ať chceme nebo nechceme – zásadně ovlivňují výši důchodů. Pokud by se tvůrci smlouvy a zákonodárci při jejím schvalování domnívali, že by institut vyrovnání obsahovat měla, určitě by to do jejích ustanovení zapracovali. Že české a slovenské důchody nebudou navždy stejné, se vědělo. Vyrovnávací příspěvek má povahu dávky důchodového pojištění, resp. dodatkové dávky k důchodu, jejíž přiznání pouze občanům některých členských států EU, případně poskytování pouze na území některého členského státu, není možné.

Domníváte se tedy, že takový vyrovnávací příspěvek by musel být poskytován všem občanům EU a do všech členských států?
Přesně tak. To znamená i slovenským občanům na Slovensko, pokud doba zaměstnání v bývalém Československu je v jejich tamních důchodech promítnuta v nižší částce, než by činilo její zhodnocení v českém důchodu.

Máte alespoň předběžnou představu o finančních dopadech takového postupu?
Byly by obrovské, dokonce takové, že například platbu státu v důsledku arbitráže o televizi Nova by bylo možno považovat za zanedbatelný výdaj. Víte, dostáváme se k číslům, které si mnoho z nás včetně mě nedovede vůbec představit. A to ani v rámci státního rozpočtu.

V současné době je poměrně aktuální také otázka jednorázového tisícikorunového příplatku k důchodům, který slovenští důchodci žijící v ČR neobdrželi. Můžete vysvětlit proč?
Česká strana přiznala tuto dávku osobám pobírajícím český důchod, slovenská pak osobám pobírajícím slovenský důchod, avšak za podmínky jejich trvalého pobytu na Slovensku. Výsledkem bylo, že český příplatek byl vyplacen i českým důchodcům žijícím na Slovensku, zatímco slovenský příplatek slovenským důchodcům do ČR vyplacen nebyl.

Měla slovenská strana podle vašeho předpokladu svůj příplatek vyplatit i slovenským důchodcům do ČR?
Ano, jednoznačně. Slovenský příplatek je ve slovenském zákoně vymezen tak, že o jeho důchodovém charakteru, a tedy i povinnosti jej podle práva EU vyplatit do ČR, není pochyb. I když se tak dosud nestalo, máme informace, že na naše naléhání slovenské úřady přehodnotily své původní odmítavé stanovisko a příplatek bude s největší pravděpodobností vyplacen. V opačném případě by bylo možno se jej s takřka jistým úspěchem domoci soudní cestou na základě Nařízení 1408/71.

Podle vás by se při řešení komplikovaných česko-slovenských vztahů mělo postupovat podle ustanovení smlouvy, resp. komunitárního práva o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Nedomníváte se, že jde o natolik specifickou situaci vzniklou po rozdělení společného státu, která si vyžaduje i specifické přístupy obou republik k jejich občanům?
Ano, takové chápání se přijalo brzy po rozdělení společného státu a pomocí institutu o odstraňování tvrdostí se začaly u jednotlivců a skupin osob upravovat slovenské důchody na úroveň českých. Tento mimořádný postup, odlišný od zásad smluvní úpravy, se časem uplatňoval na další kategorie osob. V podvědomí tak nabyl charakteru práva, zákonnosti a v současné době je pojem tvrdosti či nespravedlnosti již zcela nepřehledný. Právě specifická situace vzniklá po rozdělení bývalého Československa vyžaduje jasná a pevná pravidla platná pro všechny. Pouze jejich dodržením se vyvarujeme toho, že nepoložíme základy skutečným křivdám tím, že pouze někomu zhodnotíme doby náležející slovenské straně jako české, že pouze někomu přiznáme vyrovnávací příspěvek, že pouze u někoho situaci subjektivně ohodnotíme jako tvrdost a budeme ji řešit nestandardním způsobem nad rámec zákonného vymezení. Mimochodem – ve slovenských předpisech o důchodovém pojištění již institut o odstraňování tvrdosti obsažen není a podle aktuální informace slovenského ministra nelze po vstupu obou zemí do EU již postupovat odchylně od ustanovení smlouvy, jejíž články 12, 20 a 33 se zapracováním do přílohy III Nařízení 1408/71 staly součástí komunitárního práva.