Všude, kde se začne diskutovat o právech člověka, dojde se brzy k povinnostem a závazkům. Na jedné straně práva, na druhé povinnosti, na jedné straně nositelé odpovědnosti za dodržování práv, na druhé straně jejich narušitelé.

Existující standardy lidských práv zahrnují Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní dohodu o občans- kých a politických právech a Mezinárodní dohodu o ekonomických, sociálních a kulturních právech.

Občanská a politická práva zahrnují právo na život, svobodu a bezpečí osob, právo na spravedlivý soud, svobodu bez otroctví a mučení, svobodu myšlení, svědomí a náboženského přesvědčení, svobodu shromažďovací a sdružovací a právo účastnit se veřejných záležitostí.

Ekonomická, sociální a kulturní práva obsahují právo na práci a spravedlivou odměnu za ni, právo na odpočinek, právo na přiměřený životní standard včetně stravy a bydlení; právo na zdraví, vzdělání a sociální jistoty; patří k nim i přehlížený podíl na kulturním životě komunity. S těmito právy každý souhlasí. Vždyť Mezinárodní dohodu o ekonomických, sociálních a kulturních právech ratifikovalo 146 vlád. Stav světa však napovídá, že samo vyhlášení rovných práv pro každou lidskou bytost pokoj na Zemi nezaručí.

Mít právo znamená plnit současně své povinnosti. Jediným známým dokumentem, který zahrnuje oboje, je Všeobecná deklarace práv a povinností mládeže, vydaná v roce 1992 v Miláně Italskou adolescentologickou společností. Signatáře bys spočítal na prstech jedné ruky. V této deklaraci právo na vzdělání vyvažuje povinnost cele se věnovat studiím, aby se u každého mohly rozvinout tvořivé schopnosti pro individuální i společenské blaho. Právo na práci je vyváženo povinností pracovat, právo na zdraví povinností vyvarovat se všech prostředků, které poškozují vlastní zdraví nebo zdraví jiných. Povinnost podporovat, respektovat a bránit životní prostředí. Povinnost pomáhat rodičům, ctít je a přitom mít právo na jejich pomoc a ohled. Povinnost podporovat a uchovávat práci inteligence a lidské civilizace.

Každá povinnost obvykle obsahuje tři složky:

respektovat, tj. zdržet se jakéhokoliv přímého nebo nepřímého omezování práv jiných osob; nezakládat instituce, které omezování práv přinášejí;

chránit, tj. prosazovat respekt k druhým; bránit těm, kdo by zbavovali druhé jejich práv, ať už jsou to úřady, zastupitelé, policie, soukromé společnosti nebo dokonce členové rodiny;

plnit, tj. pomáhat těm, kdo jsou práv a svobod zbaveni, a usilovat po stránce legislativy, financí, spravedlnosti, dalších aktivit o vytvoření optimálního prostředí, v němž se lidská práva daří dodržovat.

Všeobecná deklarace práv a povinností mládeže je založena na ryze individuálním principu. Máš práva svobodného člověka, važ si jich a respektuj práva jiných svobodných bytostí. Tím se odlišuje od Všeobecné deklarace lidských práv, kde od počátku do konce zaznívá očekávání, že tím, kdo jmenovaná práva bude respektovat, chránit a plnit, je stát prostřednictvím své legislativy. Nestane-li se to, bude to mezinárodní společenství, které na místě zasáhne. Má však každý stát dostatečné zdroje a kapacity na to, aby zaručil deklarovaná práva pro své občany? Zákony jsou účinné jen tehdy, respektuje-li je většina společnosti. Neexistuje-li tento konsensus, jsou nejen méně efektivní, ale i méně legitimní. Z toho plyne, že zákony na dodržování lidských práv nemohou být zaštítěny jen jedním nositelem této povinnosti, v tomto případě státem. Respektování, ochrana a uskutečňování lidských práv vyžadují kolektivní akci - v prostředí společenského systému, který práva garantuje.