Můj syn Pavel je narozený v srpnu.1985, je postižen Downovým syndromem, (těžké mentální postižení při dolní hranici pásma, u něj navíc kombinované s řečovým postižením - vůbec nemluví). Komunikujeme znaky Makaton, obrázky, piktogramy apod. Tyto prostředky komunikace jsou masivně využívány také ve škole, kterou navštěvuje.

Do jeho devíti let jsme o něj pečovali doma, protože žádné vhodné zařízení nebylo k dispozici. Navíc bydlíme na vesnici, kde je jen mateřská škola a základní škola do čtvrté třídy, kde jej odmítli přijmout. V roce 1994 otevřela Diakonie ČCE Ostrava zařízení - stacionář pro děti těžce postižené s kombinovanými vadami. Zde jej dovážím po celé ty roky, tam 20 kilometrů, zpátky 20 kilometrů. Naštěstí mám v Ostravě i zaměstnání, takže mohu ty cesty sloučit a podřídit se harmonogramu školy. Poslední dva roky platíme odvoz školním autem, protože už pro mě bylo z pracovních důvodů neúnosné syna odpoledne ze školy vyzvedávat. Navíc vlastně došlo k tomu, že stacionář nebyl již zapotřebí, protože všechny děti byly zařazeny do povinné školní docházky, školní vyučování končí dřív ( ve 14 hodin). Pavel byl nejprve ve škole zařazen do přípravného stupně pomocné školy a to v letech 1994 až 1997. Poté byl osvobozen od školní docházky, navštěvoval stacionář, po mém odvolání proti rozhodnutí o osvobození od školní docházky byl opět zařazen na půl roku do přípravného stupně. Od roku 1999 do 2002 absolvoval nižší stupeň pomocné školy, od roku 2002 do 2005 to bude střední stupeň pomocné školy. Celkem to je 6 roků. Nyní má před sebou ještě čtyři roky ( základní vzdělání pro postižené žáky může trvat 10 let - § 46 školského zákona). Tyto čtyři roky však podle současného znění zákona nemůže absolvovat, protože bude mít v srpnu 2005 již 20 let. Z tohoto důvodu mi bylo sděleno vedením školy, že nemohou vzdělávat tyto žáky ( já je chápu, protože nemohou porušovat platný zákon). Škola poslala i dotaz na ministerstvo školství, které odpovědělo, že je nutno dodržovat zákony.

Podle pedagogicko - psychologického vyšetření, které syn absolvoval v loňském roce a ze kterého jednoznačně vyplývá doporučení pokračovat ve vzdělávání s individuálním výchovně vzdělávacím plánem.

Ve škole se nyní tato záležitost týká 4 žáků. Pokud tyto děti budou muset školu opustit, zhroutí se jim smysluplné naplnění života, které jim docházka do školy mezi ostatní spolužáky každý den dávala. Ztratí se jim jistoty, které měly, ztratí celý režim dne, který je pro tyto děti velmi nutný. Neumím si opravdu představit, co budeme s těmito dětmi od září 2005 doma dělat. Myslím, že tato výše uvedená změna, kterou přinesl nový školský zákon, postihla desítky a možná stovky postižených dětí, jejichž rodiče se s novou situací těžce smiřují. Možná, že se však jedná jenom o problém, který postihl hlavně děti s postižením v Moravskoslezském kraji a v jiných oblastech České republiky jsou pro žáky s postižením k dispozici navazující možnosti jak vzdělávání tak dalšího pracovního uplatnění.

Oslovila jsem v této záležitosti poslance Parlamentu České republiky, paní poslankyně Páralová podala návrh na změnu zákona v § 55, kdy by mohl ředitel školy udělit výjimku žákovi do věku 26 let, namísto 20 let. Bohužel při hlasování o této změně dne 29.6.2005 nebyla splněna podmínka, že pro změnu zákona musí hlasovat nadpoloviční většina přítomných poslanců. Protože se velká část poslanců hlasování zdržela, dopadlo hlasování 70 : 56, pro by muselo být 90 z celkem 178 přítomných. Takže změna zákona se nyní nekoná. Mimochodem, z průběhu hlasování je zřejmé, že proti změně zákona hlasovali téměř všichni poslanci ČSSD. Není to paradox ? Je to jen ukázka práce ve sněmovně, když se změnou zákona ( byť přínosnou) přijde poslanec opoziční strany. Z principu se hlasuje proti. Mé naivní představy, že zákonodárci pracují pro občany této země, vzaly definitivně za své. (Obávám se už dopředu o osud zákona o sociálních službách, který by měl přijít v blízké budoucnosti do poslanecké sněmovny. )

To, že se náš stát v minulosti nedokázal a i nyní nedokáže postarat o vzdělávání těžce zdravotně postižených dětí, vedlo k tomu, že děti byly osvobozovány od povinné školní docházky ne proto, že by se nemohly vzdělávat, ale proto, že společnost nezajistila podmínky pro toto vzdělávání. Celý problém tím zdaleka nekončí, protože těžce postižené děti i po kompletním absolvování povinné školní docházky nemají dále kam postoupit. Chráněná pracoviště nejsou k dispozici a pokud ano, tak jsou vhodná pro méně hendikepované občany. Pro naše těžce postižené dospělé děti tak opět připadá v úvahu, že někdo z rodičů nebo příbuzných s nimi bude doma nebo (pokud to rodina finančně a psychicky neusnese) ústav sociální péče. Denní stacionáře rodinného typu pro dospělé postižené stát nezřizuje nebo o nich nevíme. Nadále se však staví nové ústavy sociální péče.

Vyzývám všechny rodiče dětí, kterých se uvedená diskriminace v zákoně týká, aby oslovili své poslance a požadovali změnu zákona, případně, aby se mi ozvali.

Ing. Růžena Schmidková
Požárnická 40
748 01 Hlučín- Bobrovníky
e-mail: Schmidke@corelia