Jsou chvíle, kdy se handicapovaný člověk stává divákem. Ani ne tak proto, že by chtěl, ale že to prostě jinak nejde. Vzpomeňme na chvíle, kdy přátelé lezou s nadšením po troskách hradu, kdy cesta dál najednou vede přes zarostlou louku, kdy se široká cesta ztrácí v malou pěšinku… Podobných situací, kdy člověk na vozíku, o berlích nebo s nějakým jiným omezením najednou "nemůže dál" a stává se divákem, je poměrně dost. A ať se snažíme sebevíc, vždycky se nějaká podobná objeví.

A proto když jsem před nějakou dobou přemýšlela nad nabídkou účastnit se zážitkového kurzu, přesně podobné situace mi vytanuly na mysli. Co to vlastně zážitkový kurz je? Co se tam bude dít? Trochu jsem pátrala a odpovědi byly velmi mlhavé - kurz prý nabízí nejrůznější zážitky, hry, výtvarné dílny, závody, hraní divadla, přírodu… spousta věcí, které mě lákaly. Ale i přes to, že kurz měl podtitul "integrační", brala jsem to s rezervou. Říkala jsem si, tak široká nabídka, to určitě něco z toho bude přístupné víc, něco míň.

Jela jsem.

Teď už uplynula nějaká doba od tohoto mého prvního kurzu a já stále hledám vhodná slova, kterými bych popsala, jaký ten kurz vlastně byl. Bylo to s podivem, ale nebyla tam jediná chvíle, kdy bych něco nemohla podniknout sama. Dokonce abych pravdu řekla, bylo to první setkání s tím, že existuje místo a čas, kdy handicap není handicapem, není vůbec důležitý, mnohdy se naopak stává výhodou. Sešla se tam namíchaná skupinka lidí s nejrůznějším handicapem a lidí zdravých. Díky programům, které byly opravdu (nabídka nelhala) uzpůsobené všem bez výjimky, jsme se všichni hodně sblížili a naučili se fungovat společně. Závodili jsme a závodním prostředkem byl třeba zrovna vozík nebo berličky, což srovnávalo možnosti všech na stejnou startovní čáru. Omezením nebyla ani nevidomost jednoho z nás, naopak bylo s podivem, jak jednotlivé hry byly promyšlené tak, aby nabízely možnosti každému.

Na kurzu jsem si vyzkoušela spoustu věcí, které mi do té doby přišly nedosažitelné. Šplhat po lanech, vyhrát závod nad lidmi úplně zdravými, dostat se na místa, kam cesta prostě nevede, být stejně důležitá a potřebná jako dalších dvacet lidí… I pro zdravé lidí byl kurz výzvou, nejenom stejnými programy, které byly nabízeny nám všem, ale i třeba nabídkou strávit si den na vozíku se vším všudy nebo den beze zraku.

Když se za tímto kurzem teď ohlížím zpětně, byl pro mě svým způsobem mezníkem v životě. Pomohl mi uvědomit si, že dělící čára neexistuje mezi lidmi zdravými a s nějakým postižením, ale že každý jsme svým speciálním způsobem jiný. A podle toho, jak svou jinakost vnímáme, tak nás také omezuje.

Ukázal mi, kolik toho skutečně zvládnu a že moje hranice jsou mnohem dál, než jsem si původně myslela a než to vypadá v běžném životě. Stal se jakýmsi impulzem, otevřením možnosti vzít svůj život do svých rukou a jít za svými sny.

Pro mě byl tento můj první kurz nečekaně velkou pomocí v životě. A to je také jedním z hlavních důvodů proč se od té doby snažím podobné zážitky umožňovat i dalším lidem. Takže, jestli budete hledat něco nevšedního, nového, zkuste integrační zážitkový kurz, třeba zrovna ten, který pořádáme pod občanským sdružením Užitečný život (www.uzitecny-zivot.cz/arbor-vitae).