Lidé s plným zdravím a lidé se zdravotním handicapem - žijeme v lidském společenství vedle sebe, ale také spolu.
Co máme společného? V čem se naše životy nejvíce liší? Jaké je naše vzájemné přijetí?

Žijeme v době, kdy je běžné používat výrazy jako: integrace a začlenění. Tyto výrazy dostávají v souvislosti se životem zdravotně postižených ve společnosti konkrétní rozměr. V čem spočívá integrace, co si pod tím slovem představí ti, kterých se týká bezprostředně a s čím si ho spojuje okolní společnost?

Vstupujeme do života, do společnosti se svojí osobnostní výbavou, studujeme, připravujeme se na své povolání, vstupujeme do zaměstnání, zahajujeme profesní dráhu… Smyslem integrace je možnost každého z nás, nehledě na zdravotní omezení, vzdělávat se, pracovat a účastnit se společenského života takovým způsobem, jak to vyhovuje jemu samému a zároveň odpovídá jeho možnostem. Máme tedy stejné podmínky a možnosti?

Je mnoho otázek, na které můžeme hledat odpovědi. Jsou to otázky týkající se praktického každodenního života lidí s handicapem, jejich blízkých, ale i nás ostatních. Jsou to otázky týkající se jak našeho lidského společenství a našich postojů, našeho myšlení, tak společnosti, která vytváří předpoklady pro plné rozvinutí života jejích členů.

AKTUÁLNÍ PROBLÉM - FINANCOVÁNÍ SLUŽEB

Obecné podmínky a předpoklady pro začleňování zdravotně postižených do společnosti jsou dány a státem garantovány v Národním plánu vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. Ve zmiňovaných oblastech jako jsou služby, odstraňování bariér, vzdělání, zaměstnání, ale i v oblasti kultury, sportovního vyžití, i rodinného života jsou vymezeny obecné podmínky a předpoklady, možnosti. Sami zdravotně postižení a jejich rodinní příslušníci samozřejmě pociťují toto všechno v konkrétní podobě sami na sobě. Proto se i jejich úhel pohledu na otázky začleňování do společnosti liší od pohledu "člověka z venku".

Jedním z problémů, na který zdravotně postižení důrazně upozorňují a který mohla i veřejnost před časem sledovat v médiích, je problém financování sociálních služeb pro osoby s handicapem. V této souvislosti se často hovoří o nevyhovujícím a nesystémovém financování osobních asistentů. To vnímá jak řada zdravotně postižených, kteří tuto službu potřebují, tak i řada neziskových organizací, které tuto službu poskytují. Otázky spolufinancování této služby mohou být v konkrétních případech pro zdravotně postiženého člověka těžko řešitelné a nad jeho finanční možnosti.

Jako neuspokojivou vnímají svoji situaci rodiče zdravotně postižených dětí, kteří upozorňují na rozdíly v nákladech na financování péče ústavní a zajištění péče v domácím prostředí. Přesto, že je ústavní péče několikanásobně dražší, péče o zdravotně postižené dítě v rodině může být na hranici finanční únosnosti a podpora státu je v takových případech značně omezená.

Sami zdravotně postižení a jejich rodinní příslušníci vnímají tuto situaci jako nedůstojnou a neudržitelnou. Pokud vede v realitě k tomu, že se dotyční musí rozhodovat, zda je pro ně vůbec finančně únosné žít samostatně ve svém bytě nebo v rodině, je to opravdu stav alarmující, ke kterému není možné jen přihlížet.

SPOLEČNÁ ODPOVĚDNOST

Kdo je tedy kompetentní, kdo nese odpovědnost za budoucí podobu naší společnosti, jejímiž plnoprávnými členy jsou lidé zdraví i lidé s handicapem?

Při hledání řešení a odpovědí je možné problematiku vnímat z několika úrovní:

- na úrovni státu jde o pohled na celkové směřování sociální politiky, která tvoří rámec pro konkrétní možnosti
- jako členové lidského společenství přinášíme do společnosti určité postoje, názory, vztah k okolním problémům
- lidé žijící s handicapem vnímají okolní společnost i problémy spojené s vlastním životem s pohledem "zevnitř"


Úkolem státu a jeho sociální politiky je vytváření podmínek pro důstojný a plnohodnotný život všech členů společnosti, podmínek, které umožňují rozvoj člověka a celého jeho života.

Jedním z principů moderní sociální politiky, který v souvislosti se začleňováním zdravotně postižených do společnosti vystupuje do popředí, je princip subsidiarity. Je to princip založený na přebírání vlastní spoluzodpovědnosti jednotlivců, rodiny, širší komunity, za řešení konkrétních problémů, je to aktivní účast na utváření vlastního života.

Úkolem státu je vytvářet takové podmínky, které reálně umožňují jednotlivcům odpovědnost přebírat. Právě tyto otázky jsou předmětem častých diskusí, představy o vhodných podmínkách se ze strany státu a na druhé straně zdravotně postižených mnohdy značně liší.

Zcela jistě nemůžeme popřít značný pokrok v přístupu státu k odstraňování bariér, v otázkách zaměstnávání i vzdělávání zde existuje řada možností, stejně jako je vidět celkový posun v myšlení společnosti, posun ke vzájemnému respektu a toleranci.

Na druhé straně o nevyhovující právní úpravě oblasti sociálních služeb není třeba polemizovat, nutnost změny si uvědomují obě strany.

Lidské společenství, ve kterém žijeme, dotváříme my všichni, jednotlivci se svými názory, postoji, myšlením. Postoj společnosti jako celku k začleňování zdravotně postižených se výraznou měrou odvíjí právě od postojů, názorů a myšlení jejích členů.

Naše postoje vůči handicapovaným, jejich potřebám, odlišnostem, nárokům i právům se liší, a to od zájmu a ochoty spoluangažovat se při řešení jejich problémů, přes lhostejnost a apatii, až po postoje odmítavé a negativistické.

V naší kultuře vnímáme jako žádoucí a etické postarat se o ty členy společnosti, kteří jsou z jakéhokoli důvodu zranitelnější, slabší, handicapovaní. Tvoříme jako společnost celek, který by měl nejen určité hodnoty vyhlašovat, ale také podle nich měl jednat. A to by mělo být naším současným úkolem ve vztahu ke zdravotně postiženým, ale i poselstvím pro další generaci.

Lidé žijící s handicapem jsou do řešení svých problémů vtaženi, řadu nedostatků a problémů prožívají "na vlastní kůži". Nelze se proto divit, že je pro ně těžké vnímat to vše z nadhledu.

Stejně tak jako část odpovědnosti související se začleňováním do společnosti nese stát a okolní společnost, svůj díl odpovědnosti nesou i sami zdravotně postižení. Řada možností, příležitostí a služeb pro zdravotně postižené zde existuje, nabídka je dána a zda bude v konkrétních případech využita, záleží i na těch, ke kterým směřuje.

Zdravotně postižení přebírají svoji spoluzodpovědnost jak za využití nabízených možností, tak i za případnou finančních spoluúčast. Služby, které ke zdravotně postiženým směřují mohou být vyjednávány individuálně, podle konkrétní situace a potřeby, ale zároveň je třeba vnímat souvislosti, a to jak reálné ekonomické možnosti státu, tak i možnosti organizací, které v oblasti sociálních služeb pro zdravotně postižené působí. A na tomto místě je třeba zdůraznit potřebu a vůli ke vzájemné spolupráci.

KAM SMĚŘUJEME

Pokud se chceme zamýšlet nad tím, kam směřujeme, musíme začít tím, odkud jsme vyšli. Celá naše společnost se vyvíjí, naše současnost i budoucnost navazuje na minulý vývoj, který současnou podobu společnosti i celé sociální politiky zásadním způsobem ovlivnil.

Socialistický režim se svojí státní péčí nás ukolébával a vedl k pasivitě. Vlastní odpovědnost jednotlivce za řešení problémů a utváření vlastního života nikdo nevyžadoval. Pečovatelský přístup státu pomohl vytvořit v myslích lidí určitý stereotyp týkající se postoje k řešení vlastních problémů. Spoléhaní na stát, na ty druhé, kteří za nás vyřeší to, za co bychom měli nést odpovědnost sami.

V rámci procesu transformace celé společnosti se měnil i přístup k sociálním problémům - byl to přechod od státní péče k sociální politice, směřování k jiné podobě sociální politiky, zároveň i proces zaměřený na jednotlivce a jeho kultivaci - šlo o ovlivňování postojů, názorů,chování, hodnotové orientace.

Společenské poměry se v procesu transformace výrazně změnily, ale v myšlení lidí mnohdy přetrvávají stereotypy a předsudky, dědictví minulosti si neseme v sobě dál. A současnou podobu sociální politiky můžeme vnímat i jako "stálé střetávání starého s novým".

Celá naše společnost i zdravotně postižení sami ušli zcela jistě velký kus cesty ve vytváření příležitostí, vhodných podmínek, na cestě ke vzájemnému přijetí a oboustranně přínosnému soužití. Na cestě k přijetí společné odpovědnosti za podobu naší společnosti nás ještě čeká velký kus práce.

Na úrovni státní sociální politiky je naděje, že dlouho očekávaný a připravovaný zákon o sociálních službách zohlední i potřebné změny ve financování sociálních služeb, tak jak po tom sami zdravotně postižení již dlouho volají.

Společnost jako celek by měla usilovat o výchovu jednotlivců, která bude zaměřena na zdůrazňování vlastní spoluzodpovědnosti za kvalitu a rozvoj vlastního života, a to se týká každého z nás. Je třeba vychovávat současnou i příští generaci ke vzájemné toleranci a respektu k lidem, kteří žijí okolo nás a s námi, ale jsou "jiní", Je třeba vychovávat celou společnost k neustálému dialogu, ve kterém se všechny strany učí naslouchat názorům a argumentům těch druhých.

Téma integrace je jedním z nejfrekventovanějších v sociální politice jak u nás tak v ostatních zemích Evropské unie. Rok 2003 vyhlásila EU rokem zdravotně postižených. Témata týkající se životních podmínek zdravotně postižených jsou stále diskutovaná, stále velmi aktuální.

V našich konkrétních společenských podmínkách tomu nebude jinak. Již dnes mají zdravotně postižení své místo i při politických jednáních, jsou skupinou, která se snaží ovlivnit podobu nového zákona o sociálních službách, a to je jistě v pořádku. Nesmíme ovšem zapomínat na to, že v jakýchkoli jednáních, ať je to na úrovni regionů, nebo celostátní, je třeba vzájemné naslouchání z obou stran. Konkrétní vyjednávání se vždy odehrává v určitých politických i ekonomických možnostech.

Podmínky a možnosti jsou jednou stranou mince, tou druhou je maximální využívání příležitostí, přijetí vlastního dílu odpovědnosti a vlastní úsilí o řešení problému.

Další použité zdroje:
Krebs, V.:Sociální politika. Praha, ASPI, 2002.
Národní plán vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením schváleny usnesením vlády ČR č. 256 ze dne 14. dubna 1998