http://www.infoposel.cz --- tisk článku --- 06.04.2005, 09:17 --- rubrika " Příběhy nevidomých "
Nejhezčí je ten doma. Bezpečně ho najdeme i ve tmě, je v něm vždy čisto a role toaletního papíru. Jenže tuto jeho přednost si člověk uvědomí až na cestách. Tam se často potřeba navštívit tento koutek stává malým dramatem.
Na vesnické zastávce čekám na autobus. Co kdybych si zaběhl tady za čekárnu? Jsem tu sám, mladistvé hlasy slyším nedaleko, snad to ještě stihnu. Jen se začnu připravovat, jsou tu a jedna dívka si to hrne za mnou za čekárnu. Rudnu, ale dívka se mě bez rozpaků zeptá, jestli se může připojit, tak se zase zapnu a odvrácen čekám. Přibíhá další a potom je konečně řada na mně, ale autobus již vjíždí do zastávky. Snad to vydržím.
Autobus spokojeně hučí, ale já nepokojně poposedávám. Paní s děckem prosí řidiče o zastavení, to se mi hodí. Nejen my, polovina autobusu se hrne ke dveřím. Namířím tam, kde cítím les. "Tam ne, tam jdou ženy!" Bezradně se motám, až uklouznu do strouhy. Několik rukou mě vytahuje a pomáhá mi nastoupit.
Konečně vystupuji, tlačím se ven a ptám se spolucestujících, zda jdou do metra. Někdo mi nabízí loket, hodně spěchá, záchody jsme asi minuli. Nastupuji, dávám nohy křížem, musím to ještě vydržet. "Konečná, vystupte prosím!" Ó, s jakou radostí uposlechnu. "Potřebujete někam odvést?" ptá se mě dívčí hlas. Již se nestydím a prosím dívku, aby mě zavedla na záchod. "Ale já to tu neznám." "Já vám povím, kde je," jdeme rychle a dívka již vidí vytoužené dveře. Sahám na kliku. "Ne, je tu cedulka - z technických důvodů...!" I přes moje černé brýle asi vidí moje vykulené oči a bledou tvář. Zoufale konstatuji: "Tady nahoře je park." Schody, které jindy opatrně vyťukávám, jsme vyběhli bez jediného doteku hole. "Někam do křoví, prosím vás, a kdyby někdo šel, tak mě upozorněte!" Ohebné proutky mě objímají. "Hlídáte?" "Jo, klídek," podle hlasu vnímám, že je diskrétně otočená zády ke mně. Konečně! "Jak to, že tu zrovna nikdo nešel?" "Ale jo, davy, ale dívali se jinam." "To vám teda pěkně děkuji, ještě že jste mě zavedla do křoví," říkám ironicky, ale jsem jí vděčný. "Pane, je listopad a keře jsou bez jediného lístečku," ospravedlňuje se ten můj anděl strážný.
Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz