Svým příspěvkem reaguji na článek Hany Vlkové ZDN 7/2005. Musím souhlasit s tvrzením, že v minulých letech ergoterapie skutečně budila dojem zájmových kroužků.

Současná zdravotnická profese již působí jako velmi podstatný článek komplexní rehabilitace v oblasti disability a handicapu postiženého jedince. Zásadní problém vyplývá z kompetence a oblasti působnosti oborů fyzioterapie a ergoterapie. Zkušený ergoterapeut ví, že se jedná o dvě oddělené odbornosti, které se vzájemně doplňují, ale často disponují odlišnými léčebnými prostředky. Osud ergoterapie začíná v ordinaci lékaře v momentě, kdy zvažuje, zda preferovat fyzioterapii, nebo kombinovat obě léčebné disciplíny tak, aby jejich účinky vedly ke zlepšení zdravotního stavu a kvality života postiženého jedince. V okamžiku, kdy léčebná tělesná výchova zaznamenává prvky stagnace stavu klienta, přestává být prioritou a automaticky přebírá její úlohu ergoterapie. Právě ona usiluje o dosažení maximální sebeobsluhy klienta v domácím, pracovním a sociálním prostředí. Na podkladě funkčního hodnocení psychomotorických a kognitivních funkcí, úrovně sebeobsluhy (ADL, IADL) stanoví ergoterapeut krátkodobý a dlouhodobý plán terapie. V případě funkčního handicapu zahájí kompenzační výcvik, v němž navrhne užívání adekvátních technických a kompenzačních pomůcek. V případě vysokého stupně závislosti, např. u klientů imobilních, s poruchou kognitivních funkcí a komunikačních schopností, provádí tzv. instruktáž a zácvik rodinného příslušníka pro možnost optimální asistované péče a resocializace handicapovaného. Absolventi VOŠ oboru diplomovaný ergoterapeut disponují širokým obzorem vědomostí v oblasti psychosomatického postižení s cílem zvýšit kvalitu života a aktivně začlenit postiženého jedince do společnosti. Je pro mne nepochopitelné, že v době, kdy začíná převažovat počet seniorů nad počtem novorozenců, nenacházejí všichni ergoterapeuté své uplatnění v DD, LDN, léčebných zařízeních, domovinkách, stacionářích či rekvalifikačních střediscích. Děkuji Haně Vlkové za odvahu a hlavně zájem o tento velmi perspektivní obor. Pracuji v rehabilitačním ústavu původně jako fyzioterapeutka. Po ukončení PSS jsem přešla na oddělení ergoterapie, kde působím dodnes (asi 25 let). Ergoterapie, kterou na našem pracovišti provádí sedm terapeutů, plně odpovídá všem požadovaným standardům tohoto oboru. S uspokojením konstatuji, že tento obor představuje velmi žádanou a uznávanou léčebnou metodu v rámci komplexní rehabilitační péče a její ordinace se u nás stala samozřejmostí každého lékaře. Z uvedeného vyplývá, že situace v uplatnění ergoterapeuta není všude stejná. Postavení tohoto oboru souvisí s počtem kvalifikovaných ordinací lékařů. Bez plošného a časového vymezení působnosti ergoterapie, což není v kompetenci lékařů, ale ministerstva zdravotnictví, se budeme i nadále potýkat s problémy, které představují zbytečné ekonomické a celospolečenské ztráty.