http://www.infoposel.cz --- tisk článku --- 29.03.2005, 07:22 --- rubrika " Příběhy nevidomých "

Příběhy nevidomých: Trapasy smutné i veselé

Trapasy z nejsmutnějších se, žel, také stávají. Aktovka se slepeckými pomůckami, ukradená v metru, nebo auto, z něhož zmizí spousta pro nás moc potřebných věcí. Zmizí i Euréka, malá a šikovná elektronická sekretářka, bez obrazovky, pro neznalce bodového písma zcela zbytečná, ten zloděj ji stejně někde pohodí jako něco neužitečného.

Pár smutných historek znám z nádraží:

Někdo značně podroušený se ptá vašeho vidícího společníka, jestli má průkaz na to, aby vám mohl dělat společníka.

Zrakově postižený hoch stojí u stolku nedaleko bufetu a jí. Najednou zjišťuje, že mu večeře, nakrájený salám, začíná podezřele mizet, dalo by se ironicky říci, před očima. Také mu někdo plivl do tváře a vlil limonádu do jídla.

Dva nevidící sedí na nádraží, čekají na vlak a najednou jim zmizí jedna taška.

Trapné jsou i všelijaké poznámky typu „Pozor, zákruta“, či „Pozor, tam je díra“ na úplně rovné cestě. Některým věcem se lze těžko smát.

Situace, které nás slepce potkávají, jsou různé. Různé je také to, jak se s nimi vyrovnáváme. Kdo se v nich „ztrapnil“ víc a kdo méně. A co je vlastně trapné, co je jen směšné, případně degradující buď nás, nebo ty druhé?

A co je na trapasech veselé? Zdánlivě asi nic. Tedy v momentě, když vylézáme z výkopu, buď pláčeme, nebo nadáváme, ale v naší tváři asi těžko někdo najde stín veselosti. Jsme zkrátka rádi, že žijeme a nemusíme na pohotovost. Nebo si chcete pohladit hafana za plotem a on vás sekne zubem. Jen lehce, varovně, ale co kdyby se opravdu něco stalo? Takový nápad samozřejmě může dostat leckdo, ale vás by lékař, ovazující ruku, asi hodnotil trochu divně: „Slepec, a ještě mu to, chudákovi, nemyslí.“ Inu, možná mu ani nepřijde takhle uvažovat, ale strkání prstů k pejskovi je trapas zbytečný, tak nějak na úrovni chození bez hole.

Tak, a teď trapasy trochu veselejší: Žák vchází do třídy, všichni povstávají, je totiž čas, aby se objevil nějaký vyučující. Dotyčný je překvapen a hned dává o sobě vědět: „Volové, sedněte si, to není učitelka, já jsem Franta!“ Případně se naopak ve třídě objeví kdosi, koho ani nenapadne říct, kdo vlastně je. „Ozvi se, nebo to špatně dopadne,“ řekne kterýsi odvážlivec. Ticho. „Řekni, nebo dostaneš pár facek!“ Ticho už je nějak nápadné. „Já jsem Horáček a mám vás učit ladění.“ Tak odpovídá důstojný pan mistr, dosud neznalý poměrů.

Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz

Autor: Eva Budzáková
Zdroj: Povídka vybrána z knížky S bílou holí


Infoposel.cz - informační systém pro zdravotně postižené
Copyright © 2000-2024 Veleta, o.s.