Na nádraží jsme přebíhali z jednoho vlaku do druhého. Času bylo málo, a tak ani manžel nekoukal pod nohy a já si pod ně stejně nevidím.

Vagón, do kterého jsme nastoupili, byl plný lidí. Udýchaně jsme se usadili a já jsem konečně trochu vydechla, ale při nadechnutí jsem se otřásla nelibostí. Ucítila jsem zápach, kterého byl snad plný celý vagón. "Fuj, v tom snad převážejí prasata!" Všimla jsem si, že i ostatním cestujícím ten zápach vadí, protože jeden po druhém vycházeli ze dveří, asi přecházeli do jiného vozu.

"Snad taky budeme muset jinam, to se nedá vydržet," povzdechla jsem si. Manžel nejdřív mlčel, ale potom prohlásil: "Holka moje, ty budeš mít štěstí, šlápla jsi do zlata!" Teprve teď jsem poznala zdroj toho zápachu, byla to moje vlastní bota, která se při tom běhu do páchnoucího "zlata" zabořila i s ponožkou a byla jím celá obalená.

A sám před sebou a před tím, do čeho šlápl, člověk neuteče!

Povídky pocházejí s knížky S bílou holí - www.nevidomi.cz